Jiří Pomeje

Jiří Pomeje Michaela Feuereislová

Rozhovor: Jiří Pomeje bojující s rakovinou o myšlenkách na sebevraždu a strachu o život: Strašně se bojím!

13. dubna 2017 19:30
Skončil mu konkurs, plánoval začít vydělávat velké peníze, měl nasmlouvaných dost lukrativních kšeftů. Místo vzletu ale přišla zatím největší životní facka. Herec Jiří Pomeje se dozvěděl, že má rakovinu hrtanu. Hrozí, že přijde o hlas, o svůj pracovní nástroj. Super.cz ho zastihl v dost rozjitřeném rozpoložení. Možná i proto nám zodpověděl otevřeně na všechny otázky. David Zápal, Super.cz

Jiří Pomeje, kvůli rakovině hrtanu jsi ze dne na den zahodil cigaretu. Nemáš přece jen chuť si občas zapálit?

Nemám na to ani pomyšlení a vůbec mi to nechybí. Bolí mě krk po operaci, navíc zpráva o rakovině byla taková pecka, že se mi to v hlavě přepnulo. Lékař počítal s tím, že jako silný kuřák budu mít absťák a kouřit budu, proto mi radil, abych to silně omezil a kouřil kdyžtak jen přes špičku, ale já si už nezapálil.

Alkohol ti lékaři zakázali?

Vyloženě mě nijak neomezují, ale samozřejmě se snažím být rozumný. Jen mě varovali, že kdybych si teď dával panáka, že se bolestí zblázním. Přeci jen mám na hlasivkách jizvu. A měli pravdu. Tvrdý alkohol jsem ještě nezkusil, ale miluju pálivé jídlo, tak jsem se už snažil dát si něco s chilli, ale to jsem málem zešílel bolestí. Tyhle věci prostě ještě nemůžu.

Jsem docela překvapený tím, že je ti už docela dobře rozumět.

Před třemi dny jsem ještě nemluvil vůbec. Ale pomalu se mi po operaci začíná vracet hlas. Na hlasivkách mi odebrali polyp, pod ním našli asi dvoucentimetrový nádor. Sebrali pětaosmdesát procent rakoviny, zbylých patnáct snad spálí tím ozařováním. A hlasivky se nyní nespojují, proto se mi špatně mluví a když povídám dlouho, bolí to. Pomalu to naštěstí srůstá. Po ozařování ale přijdu o hlas úplně a to na delší čas, tři čtyři měsíce nejspíš bude trvat, než začnu aspoň chroptět.

Neměl bys teď spíš přestat hlas úplně namáhat?

Lékaři mi samozřejmě radili, abych čtrnáct dní po zákroku mlčel, ale se mnou je to v tomhle těžké. Dvě hodiny po operaci jsem už volal domů. Doktoři na mě jen nevěřícně zírali.

Co se stane, když ozařování nepomůže?

Pak už půjde do tuhého. Seberou mi půlku krku a půjdu na chemoterapii. Tím bych ale měl mít víceméně zaručené, že přežiju, že tu osm, devět let, nebo i patnáct ještě budu. Pokud nastane ještě horší varianta, vezmou mi celý hrtan a dostanu slavíka, takový ten mluvič ze strany.

Když ses zprávu o rakovině dozvěděl, plakal jsi?

Před doktory jsem samozřejmě byl ještě statečný. Až pak jsem se rozbrečel. Bojím se o život a to hodně. Kdo rakovinu měl a říká, že se nebál, tak pěkně kecá. Už vím, že v rádiu jsem uměl radit nemocným lidem, ale dokud sám člověk nepozná, jaké to je, mít takovou nemoc, tuší o tom kulové.

Co se ti po té strašné zprávě od doktorů honilo hlavou?

Asi úplně všechno. Nejhorší bylo to, že se zastřelím jako pan Vlastimil Brodský, abych svým holkám nebyl na obtíž. Potom jsem se rozhodl bojovat. Pak přišel strach, jak zabezpečím rodinu. Ty pocity se mění každou chvíli. Pořád jsem toho plný a budu toho plný ještě dlouho. Doma se ale snažím o tom zase až tak moc nemluvit. Vždyť by se ze mě manželka za chvilku zbláznila. A kdo by chtěl poslouchat od rána do večera chlapa, který se lituje?

Bez ní bys to asi těžko zvládal…

Andy jsem strašně moc vděčný. A pomáhá mi i to, že máme dítě. Vím, že musím žít a přežít. A hlavně je třeba vykašlat se na to, abych pořád tu nemoc řešil. Musím žít tak, jak jsem byl doteď zvyklý, a řešit spíš to, co bych dělal, kdybych se nakonec nemohl živit svým hlasem. Vážně nechci být přítěž!

(Brzy přineseme pokračování)

O rozhovoru

Původně jsme si jen telefonovali, nakonec jsme se také potkali. Vymínil si však, že se obejdeme bez fotografování. Ne, že by se jeho vizáž nějak změnila: vypadá stejně, jak kdy jindy. Nechce být ale vyloženě za cvičenou opičku.

V kavárně, kde rozhovor vznikal, vzbudil velký rozruch. Všichni si přestali povídat a většina na něj soucitně hleděla tak, jako by měl snad už smrt na jazyku. Pomeje ale říká, že lítost není na místě.

Slova ze sebe chrlil stejně, jako kdy jindy. Šlo o tichý kulometný vodopád vět. A stále se omlouval za svůj sotva slyšitelný hlas.

Prozradil toho asi víc, než by leckdo čekal od někoho, kdo bojuje s tak vážnou nemocí. A v dalších pokračováních bude překvapivých informací ještě mnoho. Takový ale prostě Jirka je. Okázalý, milující vzletné fráze, slova, gesta, emoce. Není to póza, takhle on žije. A především bylo poznat, že se chce vypovídat. Novináři nebo člověku z ulice, to mu bylo v tu chvíli jedno.

Nejdůležitější pro něj bylo, aby ze sebe vše vychrlil. Přiznal nám, že nejhorší představa pro něj je ta, že by své pocity dusil v sobě sám doma mezi čtyřmi stěnami. 

David Zápal , Super.cz

Zrušit