Článek
Filmová kariéra Adiny Mandlové (†81) byla na začátku války na samém vrcholu. V době, kdy v kinech běžely filmy Kristián (1939), Katakomby (1940) nebo Přítelkyně pana ministra (1940) se zhýčkaná filmová hvězda pokoušela o své první divadelní krůčky. A začátky to byly, jak sama později vzpomínala, velmi neslavné.
„Kritika o mně napsala, že chodím po jevišti jako Golem, mé drmolivé a překotné dikci je sotva rozumět a že se pro jeviště ani neumím nalíčit, takže moje domnělá krása je patrně výrobek filmového osvětlení a lichocení filmové kamery,“ vzpomínala Mandlová po letech.
Cílevědomá Adina si šla ale dál za svým snem a v průběhu válečných let hrála na několika různých pražských divadelních scénách celkem 12 rolí. V roce 1943 došlo na prknech, která znamenají svět, k osudovému setkání Adiny s ženatým hercem a zarytým komunistou Vladimírem Šmeralem.
„Zbožňovala jsem ho nejenom jako herce a partnera, ale považovala jsem ho za nejzajímavějšího muže jak po stránce duševní, tak - a to hlavně - po stránce tělesné. Časem jsem se na něm stala sexuálně závislá tak, že jsem si život bez něho už nedovedla představit,“ píše ve svých memoárech Adina, která měla vskutku pestrý sexuální život.
Brzy Mandlová se Šmeralem přišla do jiného stavu. Po zavření českých divadel se upnula na dítě, které se mělo narodit. Během těhotenství natočila svůj poslední český film Sobota (1944), kde byla opět po letech partnerkou Oldřicha Nového. Šmeral, který se odmítal rozvést se svou židovskou manželkou, nakonec putoval do koncentračního tábora v Polsku, kam mu Mandlová posílala zásilky potravin.
O vytoužené dítě herečka, která už před tím prodělala několik potratů, nakonec přišla, „Před Vánoci mě převezli záchrankou do nemocnice, a tam jsem ve velkých bolestech a za vysoké horečky porodila mrtvou holčičku,“ vzpomínala. Šmeralovi na konci války Adina ještě jednou pomohla, když zařídila, aby ho po útěku z tábora umístili v nemocnici, kde vydržel až do květnové revoluce. Když měla po válce sama nemalé problémy, skončila za mřížemi a před soudem, hájil Šmeral především sebe.
