Hlavní obsah
Článek

Když se podíváte do tváře tanečníka, choreografa, pedagoga a dlouholetého sólisty baletu Národního divadla Vlastimila Harapese, jen stěží se chce věřit, že letos oslavil 75. narozeniny. Je to stále nesmírně šarmantní muž, který měl (a dosud má) spoustu fanynek, od kterých vždycky dostával velké množství dopisů. On sám tvrdil, že na jevišti zažíval pocity štěstí a díky tanci se vždy cítil svobodný a svobodně. Na jeho projevu to bylo znát, a proto také patřil k evropské baletní špičce.

Z klasického tance málem propadl

Rodáka z Droužkovic u Chomutova přivedla k baletu učitelka v základní umělecké škole, která jeho rodičům doporučila, aby ho kvůli výjimečnému pohybovému nadání zapsali na rytmiku. Ve 14 letech se pak přihlásil na konzervatoř, ale v jednom rozhovoru přiznal, že mu to zpočátku moc nešlo. Dokonce mu hrozila pětka z hlavního předmětu: klasického tance. Balet pochopil až po čtyřech letech strávených na škole a odmaturoval s vyznamenáním.

Na jevišti mu to slušelo a doslova zářil

Velký talent, pohybová elegance, technická vyspělost a muzikálnost spolu s výrazně oduševnělým výrazem vytvořily z umělce ideálního představitele hlavních postav klasického baletu. K jeho velkým rolím patří Merkucio a později i Romeo z Prokofjevova baletu, Escamillo ze Ščedrinovy Vášně či Spartakus z Chačaturjanova stejnojmenného baletu. Tančil samozřejmě i různé prince z baletních pohádek (Louskáček, Labutí jezero, Popelka). Za svou mnohaletou uměleckou kariéru hostoval rovněž na mnoha zahraničních scénách, mj. v Německu, Itálii, Španělsku či v Rakousku.

Dnes už se Vlastimil Harapes chodí na balet jen dívat. Na dotaz proč, odpovídá v žertu, že má odpor k pohybu: „A pak dodávám: Jsem jen pohodlný a líný. Opravdu toho bylo dost a touhy tančit nemám,“ uvedl v Českém rozhlase umělec, který tančil, dokud mohl.

Potom ho ale začaly trápit zdravotní problémy. Odvápnily se mu kosti a potýkal se s únavovými zlomeninami z přetížení. Rok a půl se musel léčit, než se kosti zase zvápnily. Tehdy ani nemohl pořádně chodit. Přitom bydlí u Nových zámeckých schodů na pražské Malé Straně…

Uspěl i na stříbrném plátně

Jméno Vlastimila Harapese ale není spjato pouze s divadlem a tancem. V 60. letech získal i první příležitosti před kamerou ve snímcích Starci na chmelu (1964) a Markéta Lazarová (1967), v níž ztvárnil mladého německého hraběte Kristiána. Po několika letech se na plátna vrátil v hlavní roli melodramatu Den pro mou lásku (1976) a následně ztvárnil prince ve strašidelné pohádce Panna a netvor (1978).

Jindřich nebyl družný

Známe to také jako baletního mistra Jindřicha a přítele hlavní hrdinky Anny z komedií Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978). Co se profese týče, šlo o role šité přímo na míru, ale zpočátku to bylo trochu jinak. Režisérka Marie Poledňáková (79) ho původně požádala, aby dělal poradce při baletních číslech.

Za pár dní za ním ale přišla a řekla mu, aby si Jindřicha rovnou zahrál. „Z legrace jsem jí potom říkal, že mě díky mé roli budou děti nenávidět. Z úst Tomáše Holého tam totiž zaznělo, že nejsem družný a nemám rád psy,“ vyprávěl se smíchem Harapes v Českém rozhlase.

Manžel i kamarád Hany Zagorové

Oblíbený umělec dnes zasedá jako porotce v renomovaných mezinárodních tanečních soutěžích, je také čestným předsedou Hnutí speciálních olympiád, členem rady Kyliánovy nadace a čestným prezidentem občanského sdružení Balet Globa. V letech 1986 až 1992 byl manželem zpěvačky Hany Zagorové (74), se kterou ho dodnes pojí přátelské vztahy.

Související témata:

Reklama

Další články

Načítám