Článek
V pondělí si připomínáme 17 let ode dne, kdy nás navždy opustila pozoruhodná herečka Gabriela Wilhelmová, jejíž výrazný typ nešlo přehlédnout ani v epizodních rolích.
Narodila se 19. ledna 1942 v Prostějově do zámožné rodiny: její otec byl továrník a už odmala mohla mít cokoli, na co si ukázala prstem. A ona si přála stát se herečkou, a tak jí v jejím snu nikdo nebránil.
V roce 1965 vystudovala brněnskou JAMU, po absolutoriu působila na oblastních scénách a nakonec se dostala do Prahy. Zde ale neměla na růžích ustláno. Byla na volné noze a jako jedna z prvních se u nás také pokoušela o divadlo jednoho herce – do té doby to tady nikdo nedělal.
Samostatně nastudovala pět monodramat, s nimiž objížděla republiku. Přesně tato divadelní práce ji ale naplňovala, protože byla sólistkou jak v životě, tak i na jevišti.
Vynikala i v malých rolích
Stříbrné plátno k ní nebylo příliš štědré. Dostávala hlavně epizodní úlohy, vesměs komediálního ražení.
Byla to pestrá galerie rolí zdravotních sester, sousedek, prodavaček, uklízeček, maminek či nejrůznějších úřednic ve filmech, jako byly Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), Holky z porcelánu (1974), Den pro mou lásku (1976), Což takhle dát si špenát (1977), Pozor, vizita! (1981), Sestřičky (1983) nebo Smrt krásných srnců (1986). Film ji navíc objevil poměrně pozdě, až po třicítce.
Kořením života byla práce
Její srdeční záležitostí bylo stejně divadlo a jakákoli zajímavá práce pro ni byla kořením života. „Když nemáte práci, a já jsem to svého času zažila, všechno je bez chuti, vůně, zápachu. Život vás přestává bavit. Práce je tím, co ve vás probudí všechny vjemy. Ať už jde o divadlo, televizi nebo film. Rozdíl je jen v tom, že herec na divadle je zvyklý, že mu jsou role přidělovány, kdežto já, prošlá léty na volné noze, jsem zvyklá na permanentní hledání toho koření: práce, vzrušení, textů, jejichž prostřednictvím bych sdělila, co mě na světě trápí a z čeho mám radost," prozradila Wilhelmová v jednom z rozhovorů.
„Pod křídla“ si ji vzal Smyczek
„Byla citlivou a až nebezpečně moudrou ženou, která dovedla rozkrýt každého člověka. Velkou a bohužel nevyužitou herečkou, která prošlapávala svoji vlastní osobitou a nelehkou cestu. Ženou, která ovlivnila každého, kdo ji potkal," řekl o ní ČTK režisér Karel Smyczek (69), který ji často obsazoval do svých filmů a seriálů, mj. Jen tak trochu si písknout (1980), Třetí patro (1985), Krajina s nábytkem (1986), Proč? (1987), Sedm hladových (1988) či Bylo nás pět (1994).
Vytouženého dítěte se nedočkala
Herečka byla dvakrát vdaná – poprvé za kolegu Ladislava Freje (77). Jejich vztah vážně poznamenala marná snaha zplodit potomka. Wilhelmová nesmírně toužila stát se matkou, ale dvakrát potratila.
Doma se pak vršila nedorozumění a vztah nakonec připomínal „Sicílii“. Nakonec se rozešli, ale až do hereččiny smrti zůstali přáteli.
Láska prochází žaludkem
Wilhelmová se pak znovu provdala za režiséra Rudolfa Růžičku (75) a jejich manželství bylo šťastné. Zcela jistě na tom mělo podíl i hereččino kuchařské umění – je přece dobře známo, že láska prochází žaludkem. Ostatně Wilhelmová už od mládí ráda hostila své přátele a organizovala pro ně večírky.
Sympatická dáma bojovala posledních šest let života se zákeřnou rakovinou, které nakonec podlehla. Naštěstí po ní zůstala řada skvělých rolí, které můžeme pravidelně vídat na TV obrazovkách.
