Článek
Na většinu společenských akcí doprovází Zdeňka Pohlreicha (67) jeho manželka Zdeňka, a to i přesto, že právě svádí boj se zákeřnou nemocí. Když se ale křtila gurmánská kniha Dominica Jamese Prague Cuisine, měl známý český šéfkuchař jiný doprovod.
„Dneska mě tady doprovází můj vyženěný syn Marťas,” popsal své garde Pohlreich a dále uvedl: „Asi jste slyšeli, že někdo vyhrál toho milionáře, tu loterii. Tak to je on. Začíná si pomalu zvykat na sako a luxusnější oblečení.” Zajímali jsme se o to, jestli se malý Martin se svým „bohatstvím“ podělí s nevlastním tatínkem. „To je otázka, jestli mi něco odsype. Pokud z toho něco bude, tak bychom o tom mohli začít přemýšlet,” smál se Zdeněk.
Hlavní aktér pořadu Ano šéfe! se stal kmotrem nového průvodce po českých restauracích a sám mu napsal předmluvu. „Dobrých průvodců českou gastronomií je opravdu málo, takže jsem rád, že knihu můžu pokřtít a popřát, ať se moc líbí i ostatním,“ řekl Zdeněk.
Známý šéfkuchař si myslí, že my Češi na tom s dobrým jídlem nejsme tak špatně. „Jsem přesvědčený, že se u nás lidem servíruje velice slušný evropský standard. Největší překážka je, že hlavně ty starší generace mají zakódováno v hlavě, že jídlo má být levné. Dobré a relativně drahé jídlo je potom považované za něco snobského,“ myslí si Pohlreich a dodává, že tahle představa se musí odbourat.
Z knihy zahraničních gurmánů má radost. „Je to odvážný počin napsat knížku o restauracích, protože jsou strašně nestabilní. Restaurace přicházejí a odcházejí. Je dobře, že autoři nabídli pohled zvenku, napsali to cizinci, nezatížení osobními kontakty. Nehraje si to na žádné hodnocení, kdo je nejlepší a kdo nejhorší. To je příjemné.“
Sám Zdeněk prý pražské podniky navštěvuje rád a je trochu nešťastný z toho, že kdekoli se objeví, očekává se od něj, že bude jídlo hodnotit. I přísný kuchař z televize má ale někdy normální hlad. „Když se jdu někam najíst, mám svá oblíbená místa. Neexperimentuju. Strašně rád se přijdu dobře najíst a nemám s tím žádný problém. V tu chvíli opravdu nic nehodnotím. Ani mi to nepřísluší. Když je všechno v pořádku, sním to a jdu,“ vysvětluje zažitý stereotyp Zdeněk.
