Článek
Začínal rolemi milovníků, ale velmi brzy se přehrál do charakterních rolí. Jako představitel něžných chlapů se srdcem na dlani patřil za války a ještě několik let po ní u dámského publika mezi nejoblíbenější idoly. V padesátých letech hrál ještě chvíli soudruhy a budovatele a pak se pomalu ale jistě začal ztrácet veřejnosti z očí.
Herec nebo muzikant?
Dětství a dospívání Otomara Korbeláře, kterému ve čtyřech letech zemřel vlastní otec, poznamenala nejvíc muzika. Už jako puberťák hrával v kostele na varhany, ale nejvíc si zamiloval violoncello.
Když se rozhodovalo o jeho budoucnosti, poslal otčím hudbymilovného mladíka z Veltrus studovat na obchodní akademii do pražské Resslovy ulice. U obchodních nauk však Otomar dlouho nevydržel a postavil se na zadní. Po ostré hádce byl vyhozen z domu, ať ukáže, zda se dovede uživit sám.
V Praze přespával budoucí miláček publika u kamarádů a skromnou obživu mu zajistilo muzicírování v biografu, kde jako člen orchestru doprovázel promítání filmů. Později si k violoncellu přibral ještě hoboj a fagot.
Když si cestou ve vlaku jednoho dne přečetl inzerát, že konzervatoř příjme bezplatně žáky na dechové nástroje, měl o své budoucnosti jasno. Za pár let se ovšem na konzervatoři otvíralo oddělení dramatické. Korbelář dal na radu kamaráda, přihlásil se a zkoušky dopadly výtečně.
Od milovníků k charakterům
Herectví nakonec v Korbelářově krajině srdeční převálcovalo milovanou muziku. Po absolutoriu se nadějný novic herectví vydal na pouť po divadelních štacích. Hrál v Olomouci a Plzni. V době, kdy už hostoval v Národním divadle, podepsal smlouvu do vinohradského divadla. To bylo více než tři desítky let jeho srdeční záležitostí.
Brzy padl Otomar do oka i filmařům. První vlnu obří popularity a zájem fanynek pocítil Korbelář, když se na plátnech objevil jako partner Lídy Baarové ve filmech Zlatá Kateřina (1934), Dokud máš maminku (1934) a Grandhotel Nevada (1934).
Rázem byl z Korbeláře milovník a režiséři se předháněli s nabídkami. Nejčastějšími filmovými partnerkami Otomara byly dvě rivalky, které se k smrti nenáviděly - Jiřina Štěpničková a Adina Mandlová.
Náročnější charakterní úlohy přišly za protektorátu. Za vrchol Korbelářovy filmové kariéry jsou považovány snímky Tulák Macoun (1939), To byl český muzikant (1940) a Advokát chudých (1941). Ve všech zmíněných hrál hlavní role.
Největší životní bolest
Korbelářovu hereckou dráhu neprovázely žádné skandály ani milostné pletky s kolegyněmi. Podle vzpomínek Otakara Vávry měl prý raději sklenku dobrého moku. Ženatý byl Otomar celkem dvakrát.
Jeho první ženou byla jeho herecká partnerka Jarmila Šamalíková z plzeňské štace. Druhou manželkou byla rovněž herečka Eva Vrchlická, která byla vnučkou Jaroslava Vrchlického. S tou se Otomar sblížil za války ve vinohradském angažmá.
Do nejniternějšího soukromí dal Korbelář nahlédnout jen jednou Ladislavu Tunysovi, který o něm napsal knihu Moje magická skrýš. Tam se svěřil z bolestí, která jej potkala v roce 1944, když hrál v představení Smrt Hippodamie.
„V tom třetím díle pohřbívá Pelops, kterého jsem hrál, svého nejmilejšího syna Chrysypa, a zrovna v tom čase nám zemřel sotva narozený chlapeček. Dodnes cítím, jak jsem svou osobní bolest vkládal do slov své role. Tam hoří na hranici… napsal jakoby nekrolog pradědeček Vrchlický mému dítěti,“ vzpomínal.
Po válce
K poválečným radostem Otomara Korbeláře patřilo narození dcery a ještě několik nezapomenutelných filmových rolí. V první řadě titulní úloha v prvním českém barevném filmu Jan Roháč z Dubé (1947) a také role otčíma v geniální Fričově parodii Pytlákova schovanka (1948), kde se vysmál sladkobolným kýčům ze třicátých let. Pak už přišly role soudruhů, zlepšovatelů a úderníků, které byly spíše k pláči.
Od padesátých let začalo rolí ubývat i na divadle. Poslední roličku ve vinohradském hrál Korbelář v šestašedesátém roce. Hereckých zkušeností někdejšího divadelního barda i v jeho důchodovém věku využívalo od poloviny šedesátých let Hudební divadlo v Karlíně.
Ta poslední přišla rok před smrtí. Poslední filmovou roli si Korbelář zahrál ve filmu Náš dědek Josef (1976). Posledního listopadového dne roku 1976 odešel do hereckého nebe. Bylo mu 77 let.
