Článek
Nejznámější český horolezec Radek Jaroš už zase září optimismem a energií. Před pár dny se vrátil z dovolené a zároveň rehabilitačního pobytu na Kanárských ostrovech, kde si užíval nejen jarního slunce, ale také aktivních pěších i cyklo výletů. Hned po svém návratu v Praze navštívil se svojí přítelkyní Olgou Růžičkovou veletrh Holiday World. Na stánku Klubu českých turistů uspořádal autogramiádu svých knih, na pódiu popovídal o kráse nejvyšších hor světa.
Radek Jaroš je prvním Čechem a teprve 15. člověkem na světě, který se může pyšnit titulem držitele Koruny Himálaje. V roce 2014 úspěšně vystoupil na poslední, čtrnáctou osmitisícovku – K2, a zapsal se tak do síně slávy světového horolezectví. Jak sám říká, nic není zadarmo a bez rizika. Andělé si vzali jeho prsty na nohou, což nakonec nevnímá nijak tragicky. „Můj třináctý výstup na Annapurnu v roce 2012 byl extrémně náročný. Spojilo se asi osm faktorů, díky kterým jsem rád, že jsme to přežili. Omrzliny nohou bylo vlastně to nejmenší, co se mohlo stát,“ vzpomíná s pokorou Radek Jaroš.
Jeho slova potvrzuje lékař Jiří Paroulek, který se specializuje na chirurgii ruky. „Mezi pacienty mám více horolezců, ale s nohama byl Radek první. Nevypadalo to vůbec dobře, ale nakonec se rány po odstraněných prstech zahojily a nyní Radek běhá jako dřív,“ říká známý chirurg, který dnes působí v nestátním zdravotnickém zařízení v Dačicích. Ten je rád, že se mu podařilo vrátit Radka do stavu, kdy mohl dokončit Korunu Himaláje výstupem na jeho poslední osmitisícovku K2.
A jak k fatálnímu zranění došlo? „Zní to hrozně, ale stalo se to na mojí třinácté osmitisícovce, na Annapurně. Byla zima a bylo strašně moc nepříznivých faktorů, které se sešly naráz. Kdyby byl jeden, dva, tři, tak se nic neděje, ale sešlo se jich asi devět. Lezli jsme šest dnů nonstop ve strašném počasí, nesundával jsem boty, otekly mi nohy, tím se mi trošku omezil krevní oběh, byli jsme dobře aklimatizovaní, což ale znamená zahuštěnou krev, hodně červených krvinek, byli jsme cestou dehydrovaní, což je další zahuštění krve, já jsem tam byl s klukem, který to lezl mnohem delší dobu, takže jsem třeba sedm hodin čekal na něj ve stoje před stanem a tyhle věci se sčítaly, včetně toho, že mně nějakým nešťastným způsobem den před tím zvlhly boty, takže tam ta termoizolační vrstva přestala fungovat, lezli jsme severní stěnu, kde byl fakt extrémní mráz, no a tak se to nasčítalo," vzpomíná Radek. Ten se domnívá, že za následnou amputaci může chybné ošetření tamních lékařů.
„Zásadním problémem bylo, že mi odstranili kůži z těch prstů, tím se zabránilo hojení, a všude tam, kdy byla ta kůže odstraněná, tak to šlo do nekrózy a byl konec. Já jsem ještě v den výstupu na vrchol, v posledním výškovém táboře ve výšce 7050 metrů (asi pátý den lezení) a já jsem tomu kámošovi říkal – hele to je sranda, že mám nohy jak v mrazáku, a přitom to člověku už vůbec nevadí. Druhý den jsme vylezli na vrchol, já jsem se vrátil zase o několik hodin dříve než on, sundával jsem boty, že si na chvilku lehnu do stanu, a jak jsem je sundal, koukal jsem na prsty, a viděl jsem takovou čárku, modrofialový prsty byly na konce, tak jsem si řekl, že to není dobrý… konzultoval jsem to satelitním telefonem s lékařem, který byl se mnou na vrcholu Mt. Everestu. A bylo jasné, že jsou to už omrzliny. Do těch sedmi tisíc metrů pro mě nemohl doletět vrtulník, tak jsem musel další den seběhnout do základního tábora, takže to, co jsme nahoru lezli pět dnů, tak já jsem dolů seběhl za jeden den s těmi omrzlinami. Další den pro mě přiletěl vrtulník a dopravil mě na kliniku, a tam začalo rok dlouhé léčebné martyrium. Původně jsem byl domluvený na poslední K2 na rok 2013, ale kvůli tomuto zranění jsem nemohl, musel jsem to odložit na rok 2014. Což nakonec bylo dobře, protože rok 2013 byl nejhorší rok himalájského lezení," vzpomíná Radek Jaroš, který se svého snu nevzdal a po uzdravení už zase dobývá nejvyšší vrcholy světa.
