Pavel Landovský jako major Terazky ve filmu Černí baroni (1992)

Pavel Landovský jako major Terazky ve filmu Černí baroni (1992) Foto: reprofoto Černí baroni

Hrubián s citlivou duší i nežádoucí osoba. Bouřlivák Pavel Landovský (✝78) by oslavil 85. narozeniny

Pro někoho zůstane už navždy majorem Terazkym z Černých baronů (1992), pro jiné je nesmrtelný jeho venkovský starý mládenec Tonda, kterého v Utrpení mladého Boháčka (1969) nutí jeho matka do ženění. O tom, že Pavel Landovský (✝78) (11. 9. 1936 – 10. 10. 2014) byl jedním z nejoriginálnějších českých herců druhé poloviny 20. století, není ale pochyb.

Fabianová mu věřila

Herec, od jehož narození uplynulo právě 85 let, se původně vyučil nástrojařem, poté vystudoval průmyslovku a po maturitě se čtyřikrát pokoušel dostat na DAMU. Pokaždé neúspěšně, čemuž se s odstupem let nechce věřit. Údajně to bylo kvůli nedostatku talentu, i když Vlasta Fabianová (✝78) ho v něm zjevně rozpoznala, protože mu pak na chodbě řekla, aby si z neúspěchu při přijímačkách nic nedělal a šel rovnou k divadlu.

Podle kolegů šlo o nádhernou bytost. Divadlo se však k charizmatické české herečce (✝78) zachovalo macešsky

Takže „Lanďák“ začínal nakonec jako elév v divadle v Šumperku. V roce 1966 se stal členem pražského Činoherního klubu, kde zářil mj. v rolích Hejtmana v Gogolově Revizorovi nebo Lopachina v Čechovově Višňovém sadu.

Legrace na place

Na filmovém plátně mu velkou popularitu přinesly výkony ve filmech Svatba jako řemen (1967), Utrpení mladého Boháčka či Já, truchlivý bůh (oba 1969). Z natáčení Svatby jako řemen se dochovalo několik „veselých historek“ – patří k nim i ta, kdy se spolu s kolegou Vladimírem Pucholtem (78) bavili při pauze tím, že Pucholt v esenbácké uniformě a Landovský s páskou pomocníka Veřejné bezpečnosti zastavovali auta. A byli natolik přesvědčiví, že třeba donutili řidiče vyměnit údajně měkkou pneumatiku za rezervu a za odměnu mu pak dali lízátko.

Nežádoucí osoba

Ačkoli Landovský neměl herecké vzdělání, v průběhu let se propracoval mezi nejoriginálnější i nejuznávanější české herce. Naopak sedmdesátá léta pro něj znamenala nucený ústup ze slávy. Kromě jeho odporu k nastupující normalizaci k tomu přispěl i jeho zvyk říkat, co si myslí.

Poslední role Vlasty Chramostové: Nabídku dostala v domově důchodců. A trochu se upejpala, říká režisér seriálového hitu

Ani doba, ani okolnosti ho nepřinutily, aby změnil své názory. Přitížilo mu i jeho dlouholeté přátelství s Václavem Havlem (✝75). Poté, co jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, už mohl hrát jen neveřejně, například v bytovém divadle Vlasty Chramostové (✝92). S Havlem také natočil záznam jeho Audience. Nakonec jej komunistický režim donutil opustit republiku.

V cizině se neztratil

Žil v Rakousku, kde se stal členem souboru prestižního vídeňského divadla Burgtheater. I v emigraci dostával příležitosti před kamerou, zahrál si mj. ve filmech Ragtime (1981) nebo Nesnesitelná lehkost bytí (1988). Do Prahy se začal vracet po listopadu 1989 a po skončení vídeňského angažmá se do Čech vrátil natrvalo. Hostoval v Divadle Na zábradlí, v Činoherním klubu i v Národním divadle. K jeho nejpopulárnějším filmovým rolím patří vedle majora Terazkyho z Černých baronů i „Mluvka“ z Vratných lahví (2007).

Hrubián s citlivou duší

„Lanďáka“, který se rád stylizoval do role hulváta a hospodského frajera, proslavila řada bouřliváckých excesů. Sluší se ale říct, že zároveň to byl přímo ukázkový intelektuál, který stále přemítal o paradoxech lidského bytí.

Nej zajímavosti z Černých baronů. Legendární hlášky, milionové tržby i nesnesitelný Landovský

Proto není divu, že se prosadil i jako dramatik. Jeho texty a grotesky jsou prodchnuty nevšední poetikou, která dokáže vzít za srdce. Začal psát na konci 60. let a některé z jeho her byly s úspěchem uvedeny na divadle – například jeho hru Hodinový hoteliér nastudoval Evald Schorm (✝56) v Činoherním klubu už v roce 1969. 

Sabina Lojdová , Super.cz


Časová osa článků