Václav Kotva

Václav Kotva Profimedia.cz

Nádražák z Marečku, podejte mi pero, který volá, že tam mají „tu vopičárnu“, byl mistrem malých rolí. Co o něm nevíte?

Václav Kotva (20. 1. 1922 – 3. 11. 2004) měl v životě dvě lásky: kantorské povolání a divadlo. Rodák z Radnic na Rokycansku byl totiž původní profesí učitel a své žáky nejen seznamoval s novou látkou, ale vštěpoval jim i hodnoty skautingu, k nimž patří přátelství, bratrství, zdvořilost, smysl pro fair play či ochrana přírody.

Osudový Činoherní klub

K herectví ho přivedl jeho otec, který působil v ochotnickém souboru v Radnicích. Kotva sice původně vystudoval filozofickou fakultu a poté nějaký čas učil, ale nakonec se přihlásil na DAMU. Po absolutoriu v roce 1959 působil šest let v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. V roce 1965 zamířil do Prahy, kde se stal jedním z prvních členů souboru legendárního Činoherního klubu.

Předseda Kalina z Vesničky mé střediskové: Nezapomenutelný herec malých rolí se po operaci neprobral z narkózy

Kolem této populární scény se točí celá jeho herecká dráha i profesní vývoj. Ztvárnil zde role ve všech notoricky známých představeních, ať už je to Višňový sad, Racek, Bludiště, Hráči, Revizor nebo Hadrián z Římsů. Kotvovo herectví bylo založeno zejména na mluveném slově, s gesty ani s přehnaným výrazivem to nikdy nepřeháněl. V Činoherním klubu působil také jako kronikář a zůstal na jeho jevišti až do svého oficiálního odchodu do důchodu v roce 1992. Diváci se mohli s Václavem Kotvou setkávat i v Národním divadle, kde hostoval v několika inscenacích.

Mistr malých rolí

Ve filmu se poprvé objevil v roli kontrolora v oscarovém snímku Ostře sledované vlaky (1966). Svou jedinou titulní postavu prostoduchého ševce Lájoška Cíny vytvořil v dramatu Svatej z Krejcárku (1969), jinak si ho filmaři vybírali spíš do malých a epizodních úloh. A to byla vzhledem k jeho talentu škoda. Těch postav a postaviček bylo ale velké množství, a to nejen ve filmech, ale také v seriálech a TV inscenacích.

„Zaúřadoval“ duch?

Václava Kotvu si určitě vybavíte ze scénky ve filmu Marečku, podejte mi pero! (1976), kde jako nádražák telefonuje vrátnému ve strojírnách, že tam mají „tu vopičárnu“, čímž míní novou buňku pro budoucího mistra.

V Marečku, podejte mi pero tvrdil, že hrdobec je brouk. Tenhle bodrý herec (✝70) byl duší Semaforu

V pohádce Marie Růžička, která se točila v roce 1994 v komnatách a okolí hradu Zvíkov, hrál Kotva sluhu. Jméno tohoto půvabného hradu je dlouhodobě spojováno s duchem, který se tu údajně vyskytuje, a filmaři zde opravdu čelili různým podivuhodným jevům. V korunní síni je začaly zlobit přístroje a porouchaly se jim všechny monitory. A aby toho nebylo málo, Václava Kotvu píchla během natáčení vosa a s alergickou reakcí to jen tak tak stihl do nemocnice.

Pořád v jednom kole

Kamarádi mu už od studií přezdívali Zátopek, protože byl v neustálém poklusu, aby stihl vše, co měl v plánu. Například se svou budoucí ženou Jarmilou Stehlíkovou se seznámil v roce 1969 při cestě vlakem, a ještě v tom samém roce, konkrétně osm dní před silvestrem, se s ní stihl i oženit. Měli spolu syna Petra a dceru Markétu, ale manželství se brzy rozpadlo.

Hypochondr Rambousek (✝72) z Vesničky mé střediskové vynikal v každé malé roli. Pamatujete si je?

Přezdívka Zátopek na Václava Kotvu opravdu seděla. Kromě hereckého měl i literární talent, psal mj. verše pro děti a od roku 1939 téměř do své smrti vedl také kroniku radnického souboru. Shromažďoval rovněž dokumenty o divadle, které zahrnují půl století našeho divadelnictví, a jsou dnes vysoce ceněné. Po smrti mu rodina a radničtí sousedé nechali jako poděkování zhotovit pamětní desku, která je umístěna na jeho rodném domě č. 38. 

Sabina Lojdová , Super.cz


Časová osa článků