Ludvík Hradilek jako Havranpírko

Ludvík Hradilek jako Havranpírko Foto: Národní filmový archiv

Natáčení Osady Havranů nebyl žádný med. Herce trápil mráz i komáři. A kam se vlastně poděl Havranpírko?

V české kotlině to vřelo už v dávném pravěku a o nejrůznější dramata nebyla nouze. Život našich předků popsal ve svých románech velmi čtivě spisovatel a archeolog Eduard Štorch, a tak není divu, že se časem dočkaly i filmového zpracování. Slavnou trilogii Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu natočil v roce 1977 režisér Jan Schmidt a byla to trefa do černého.

První snímek Osada Havranů líčí přijetí malého Havranpírka do Havraního rodu. Tento sirotek, kterého přinesla rozvodněná řeka, získá nový domov jen díky posvátnému znamení. Skutečnou ochranu mu však poskytne statečný lovec Sokol, který z něj začne vychovávat odvážného bojovníka.

I když filmy z dnešního pohledu mohou vypadat naivně, při premiéře zaznamenaly u dětí, kterým byly určené, velký úspěch a Sokola či Havranpírka si všichni pamatují dodnes. V hlavních rolích pravěké trilogie se představili Jiří Bartoška a neherec Ludvík Hradilek, kterému bylo v době natáčení 16 let.

Sokola měl hrát Rus

Jiří Bartoška se k postavě Sokola dostal vlastně náhodou. Původně ji měl hrát sovětský herec Nikolaj Jeremenko ml., který ale nedokázal vyslovit jedinou větu aspoň jakž takž česky, a tak z jeho obsazení sešlo. Kuriózní je, že zvuk se tvořil až dodatečně v postsynchronech, takže Jeremenko klidně hrát mohl, protože by ho stejně někdo předaboval.

Rozhodl zub

Představitel Havranpírka na konkurzu režiséra zaujal prý hlavně proto, že byl vlasatý, vychrtlý, a navíc měl i čerstvě uražený kus zubu – zkrátka ideální prototyp pravěkého puberťáka. Rozhodlo i to, že když mu dali sníst kuře, jedl ho rukama způsobem, který si filmaři představovali u pravěkého mladíka.

Ludvík Hradilek pocházel totiž z rodiny s osmi dětmi, a proto velmi dobře věděl, že „kdo zaváhá, nežere“. Nebyl však jediný, kdo si z rodiny zahrál ve filmu. V komedii Na samotě u lesa hráli jeho dva mladší sourozenci Lavičkovy děti. Jeho maminka jednou našla v novinách inzerát, že filmaři shánějí mladíka do role pračlověka. Podle Hradilka si do ní původně představovali vysportovaného chlapce. On sám přitom nikdy nesportoval, přesto v konkurenci zhruba šesti stovek účastníků uspěl.

Adrenalinové natáčení

Ve smlouvě měl Hradilek zhruba 100 natáčecích dnů a jeho celkový honorář činil 25 tisíc korun. Během natáčení ho producenti hlídali, aby se nikde nezranil. Všechny tři díly se totiž točily naráz a jeden natáčecí den stál 35 tisíc korun. Havranpírko proto musel ve volném čase sedět na zadku, a dostal také zákaz jezdit na kole.

Přes tato opatření herci riskovali i při samotném natáčení. Například museli běhat po lesích jen lehce odění do kůží i v desetistupňových mrazech a byla jim pořádná zima. Hradilek také dodnes vzpomíná, jak ho v jedné scéně cpal lovec Divous (hrál ho Vilém Besser) prosem a jak se při tom dusil.

Představitel Havranpírka si o rok později zahrál ještě Martina Friče v Menzelově komedii Báječní muži s klikou a tím jeho filmová kariéra skončila. Vyučil se uměleckým truhlářem a v roce 1990 začal pracovat v novinách jako fotograf.

Neodbytní komáři…

Filmaře a herce trápili během natáčení také komáři. Naši pravěcí předkové totiž pobývali v místech s výhradně listnatým porostem, a tak se některé exteriéry musely točit v lužních lesích, kde o tyto pískající bestie není nouze. Jiří Bartoška sice zmínil, že štáb kvůli tomu nechal dovézt drahé repelenty z Rakouska, ale dotěrný hmyz si na ně okamžitě zvykl a všichni byli stejně pořád poštípaní.

…a líní havrani

O „zábavu“ se postarali i havrani. Režisér Schmidt jich potřeboval 150, a tak se pro ně jelo až na Slovensko. Trvalo tři týdny, než se je podařilo pochytat. Když byl potřebný počet opeřenců k dispozici, Schmidt očekával, že se před kamerou vznesou v působivém hejnu. Jenže ve skutečnosti vyletělo jen šest ptáků.

První díl pravěké trilogie vysílá 1. září Televize Seznam. 


Časová osa článků