Hlavní obsah
Článek

Na naší umělecké scéně se pohybuje velké množství exotů a nejinak tomu bylo i za minulého režimu. Řada tehdejších netalentovaných rádoby celebrit upadla dávno v zapomnění, ale neškodí si občas některé připomenout. K výrazným představitelkám normalizační „hvězdné pěchoty“ patřila soudružka Ludmila Pelikánová (8. 9. 1915 – 6. 10. 1993).

Tuto politicky angažovanou recitátorku, která si potrpěla na přednes revolučních děl sovětských a českých básníků, „proslavilo“ v roce 1985 vystoupení v TV pořadu Křeslo pro hosta.

Pro vlast a pro Sovětský svaz

Co v pořadu z jejích úst zaznělo? Mimo jiné i toto: „Opravdové štěstí je, může-li si člověk říci: Snad jsem udělal kousek práce pro lidi, pro mír, pro tyhle dvě nanejvýše milované země – pro vlast a pro Sovětský svaz.“  A pak dala k lepšímu báseň Dukla od Ivana Skály: „Myslíš na chrabré krasnoarmějce, celá ta léta myslíš na ně, veselé jako kvítek na ťubetějce, patříte spolu k jedné straně, ty půjdeš navždy za nimi odhodlaně… patříte spolu navždy k jedné straně, ta jistota je mocnější než zbraně, ty víš to, ty to víš, ty vděčně myslíš na ně.“

Nešel jí ani ten přednes

Ačkoli to byla opravdu špatná herečka, doba jí přála. Přestože nikdy nehrála ani ve filmu ani v televizi a příliš se neprosadila ani v klasickém repertoáru svého domovského Divadla na Vinohradech, jako angažovaná členka KSČ měla v uměleckém souboru neotřesitelnou pozici.  Dostala také četná ocenění - byla mj. držitelkou Státní ceny, nositelkou Řádu práce a dokonce i zasloužilou umělkyní.

O jejím neumětelství se zmínila i divadelní kolegyně Jiřina Švorcová (†83) ve svém knižním rozhovoru Jiřina Švorcová osobně: „Nebyla to dobrá herečka. Svým způsobem byla nešťastná, protože asi chtěla hrát, ale to dost dobře nešlo. Když dělala s paní Iblovou alternaci v Dívce s bílými vlasy, tak se to prostě nedalo srovnat. Iblová byla opravdu velká herečka.“

Pelikánová si toho byla zjevně vědoma, protože se zaměřila výhradně na umělecký přednes a objížděla hlavně vojenské posádky nebo recitovala v televizní Nedělní chvilce poezie. Jenže byla tak přehnaně patetická, až to bolelo. Pamětníci vyprávějí, že se při jejím přednesu váleli smíchy.

Vzpomínka Jiřiny Švorcové

Švorcová, která byla podobně angažovaná, ale na rozdíl od Pelikánové hrát uměla, na ni dále prozradila: „Moje první setkání s jejím stylem bylo ještě na učitelském ústavu, kde jsme dělali nějaký recitační pořad, a byla tam dvě děvčata z nižšího ročníku, která měla takovou podivnou intonaci. Řekla jsem jim, že to je blbé a proč to neřeknou normálně, a ony mi odpověděly, že je to takhle naučila paní Pelikánová. Pomyslela jsem si o ní něco velice neuctivého, a když jsem ji po letech poznala osobně, zjistila jsem, že to je obětavá a charakterní ženská… Nešťastné ale bylo, když ji Zelenka (tehdejším ředitelem Čs. televize byl Jan Zelenka, pozn. red.) pozval do pořadu Křeslo pro hosta, to skutečně nešlo.“

Související témata:

Reklama

Další články

Načítám