Vlasta Burian a Čeněk Šlégl (vpravo) během natáčení filmu C. a k. polní maršálek

Vlasta Burian a Čeněk Šlégl (vpravo) během natáčení filmu C. a k. polní maršálek Foto: ČTK/PR

Lev salonů z Kristiána kolaboroval s nacisty, aby chránil dceru. Pak skončil v uranových dolech

Dokonalý prvorepublikový seladon, ideální filmový představitel bohatých továrníků, bankéřů a aristokratů – to byl Čeněk Šlégl.

Kinematografie 30. let mu sice žádnou hlavní roli nenabídla, ale hercovy nejslavnější kreace si pamatují všichni diváci - například jeho lehce degenerovaného hraběte Kocharowského s nesmrtelnou hláškou „tedy dobře, vyřízeno k dennímu pořádku“, který chce ve filmu Když Burian prášil (1940) adoptovat svého údajného syna.

Divákům utkvěl v paměti také jako pan rada s bolavým palcem, kterého má ve filmu U pokladny stál (1939) operovat „primář“ z nemocnice od svatého Jakuba. A všem se vybaví i jako lev salonů, který ve filmu Kristián (1939) loví slečny na domněle ztracené kapesníčky.

Šlégl ve filmech velmi často přihrával Vlastovi Burianovi (✝70), ale na to byl zvyklý z divadla -  na jevišti se vedle krále komiků pohyboval od roku 1925 až do roku 1944, kdy nacisti všechna česká divadla zavřeli.

Český vlastenec

Narodil se 30. září 1899 v Praze do rodiny německého obchodníka jako Vincenc Schlögel, ale hlásil se k češství a nakonec si počeštil i jméno. Po otci podědil technické nadání a vypadalo to, že ho čeká seriózní kariéra – po maturitě na reálném gymnáziu měl jít studovat techniku. Jenže o prázdninách nečekaně přičichl k divadlu a už u něj zůstal. A na jevišti se seznámil i se svou budoucí ženou Helenou, se kterou měl později dceru Blanku.

Z lásky k dceři

Šléglovu skvěle našlápnutou kariéru zastínilo jeho politické angažmá. Za okupace se stal členem kolaborantské a nacistické organizace Vlajka a účinkoval také v několika propagandistických rozhlasových skečích.

Kolegové a kamarádi se od něj začali postupně odvracet a v divadle ho diváci několikrát vypískali. Nikdo tehdy netušil, že Šlégl svou loajalitu k nacistům jen předstíral – snažil se chránit svou dceru a zetě Arnošta Weisse, který byl židovského původu.

Štěstí Blančiny rodiny pro něj bylo důležitější než vlastní čest. O tom, jak těžké rozhodnutí to bylo, svědčí i jeho vlastní slova: „Dostatečně poučen o postupu okupantů a maje obavy z budoucna, nasadil jsem si masku. Ta však musela sedět dokonale, aby ani cípkem nebylo možno pod ni nahlédnout.“

Po válce se s ním nikdo nebavil. Mimořádný lidový soud ho za kolaboraci odsoudil k trestu těžkého žaláře v trvání šesti měsíců, které si odpykal v uranových dolech v Jáchymově. Jako jediný český umělec dostal také doživotní zákaz hraní. Až mnohem později vyšlo najevo, že za války zachránil život nejen svému zeti, ale i několika dalším lidem.

Další rány osudu

Čeněk Šlégl, který si na nucených pracích způsobil vážné problémy s páteří, ale neměl nárok na invalidní důchod, pracoval po propuštění v dělnických profesích, mj. v uhelných skladech. Jako důchodce se dočkal minimální penze.

Přivydělával si k ní prodejem vlastnoručně malovaných obrázků na skle, se kterými obcházel strašnické hospody. Na zašlou hereckou slávu mohl jen tiše vzpomínat… Nakonec zůstal úplně sám. Jeho vážně nemocná manželka zemřela a dcera emigrovala do Rakouska. Těžce zkoušený herec zemřel před 50 lety - 17. února 1970. 

Sabina Lojdová , Super.cz


Časová osa článků