Robert Vrchota a Květa Fialová ve filmu Plavecký mariáš z roku 1952

Robert Vrchota a Květa Fialová ve filmu Plavecký mariáš z roku 1952 Profimedia.cz

Naše babičky ho zbožňovaly: Šarmantní milovník československého poválečného filmu by se dožil sta let

Tohoto herce mají naše babičky v paměti jako jednoho z nejšarmantnějších milovníků čs. poválečného filmu. Robert Vrchota byl vysoký, urostlý, měl pohlednou tvář a v rolích romantických nápadníků exceloval 15 let.

S přibývajícími lety (a kilogramy) se přehrál do postav tatíků, strejců a veselých dědků, a přestože šlo většinou o epizodní role, rozhodně nezapadl.

Rodiče nepotěšil - utekl ke komediantům

Oblíbený herec se narodil 13. ledna 1920 v Břilicích u Třeboně do rodiny truhlářského mistra jako Josef Vrchota. Vyrůstal v Českých Velenicích a pak nastoupil na gymnázium v Českých Budějovicích.

Po roce 1938, kdy se rodina musela vystěhovat z pohraničí, žil u Prahy. Po začátku okupace ale tajně zběhl ze studií a přidal se ke kočovné společnosti.

Na jevišti zářil ve všech rolích

Protože měl herecký talent od Pánaboha, dostal se už v roce 1941 na profesionální scénu Východočeského divadla v Pardubicích, kde působil až do roku 1948. Pak přešel na pár let do Prahy a v roce 1956 zakotvil v Městském divadle v Kolíně, odkud k 1. lednu 1980 odešel na odpočinek.

Byl to herec všestranných kvalit, který na jevišti ztvárnil množství postav, ať už to byl Higgins v Shawově Pygmalionu, Gromov v Pogodinově Aristokratech či Falstaff v Shakespearových Veselých paničkách windsorských.  Vrchota byl také talentovaný autor - pod pseudonymem Can O ́Harris napsal několik divadelních her, mj. Oceán a námořníci či Svědomí a šibenice.

Pětikačka mu přinesla štěstí

Svou cestu k filmu popsal Vrchota následovně: „Za Protektorátu, cestou do divadla na zkoušku, jsem potkal žebráka. V kapse jsem měl poslední dvě pětikoruny. A tak jsem mu jednu z nich hodil.“  Žebrák mu štěstí opravdu přinesl, protože se k filmu nakonec dostal.

První příležitost dal Vrchotovi kolega Rudolf Hrušínský (✝73), který v roce 1944 točil podle vlastního scénáře westernovou parodii Pancho se žení. Snímek se kvůli pohnutým událostem tehdejší doby dostal do kin až o dva roky později - nicméně kritika, která u nás na tento žánr nebyla zvyklá, na něm nenechala nit suchou. Hrušínský z toho byl tak otrávený, že se k filmové režii už nikdy nevrátil.

Filmovým divačkám utkvěl Vrchota v paměti především jako charizmatický mladý myslivec v romantickém dramatu Divá Bára (1949), kde hrál po boku jedné z největších hvězd čs. filmu 50. let Vlasty Fialové (✝69). Jeho jedinou hlavní rolí na stříbrném plátně byla postava zubaře v kriminálce Zlatý pavouk (1956), kde si spolu s ním zahráli mj. i Josef Bek (✝76) a tehdy začínající Jana Brejchová (79).

Pak už Vrchota dostával vesměs menší role – setkali jsme se s ním mj. ve filmech Bílá paní (1965), Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Pěnička a Paraplíčko (oba 1970) či Léto s kovbojem (1976).

Všichni ho měli rádi

Pro svou stále usměvavou tvář a smysl pro humor byl vyhledávaným společníkem, ať už to bylo mezi herci při natáčení nebo někde v hospůdce. Znal spousty historek z divadelního i filmového zákulisí a uměl je vyprávět. Zkrátka a dobře - kam přišel, tam byla legrace. Do soukromí si ale nahlížet nenechal a rozhovory neposkytoval. Robert Vrchota zemřel 25. dubna 1993. 

Sabina Lojdová , Super.cz


Časová osa článků