Karel Effa

Karel Effa Foto: A. Šmotlák/Profimedia

Herec s nejošklivější tváří? Rádce (✝70) z Pyšné princezny odložila matka, na sklonku života si zahrál s Luckou Vondráčkovou

I kdyby se tento chlapík mihnul na plátně jen na pár vteřin, určitě byste ho zaregistrovali. Se svou výraznou tváří a velkým skobovitým nosem se Karel Effa prostě nedal přehlédnout.

Role milovníků ho pochopitelně minuly, ale všech těch lotrů a darebáků, které díky své vizáži odehrál, se zhostil nadmíru skvěle. Effa přitom snil o nějaké krásné velké tragikomické postavě fernandelovského typu, ve které by po sobě zanechal výraznější stopu, ale té se nikdy nedočkal.

Objevil se v desítkách filmů, k těm nejznámějším patří Princezna se zlatou hvězdou (1959), Pyšná princezna (1952), Florenc 13.30 (1957), Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), Ukradená vzducholoď (1966), Kdo chce zabít Jessii (1966), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970) či Adéla ještě nevečeřela (1977).

Otce nikdy nepoznal

Podle kamarádů byl Effa (vlastním jménem Effenberger) nesmírně laskavý, nekonfliktní, vřelý a srdečný kamarád, zároveň to byl také vášnivý tramp, skvělý muzikant, bavič, příznivec fotbalové Slavie a sportovec.

Jeho vstup do života nebyl přitom vůbec jednoduchý. Narodil se 23. května 1922 v Praze jako nemanželské dítě, což byl tehdy pořádný malér. Matka ho proto odložila do náhradní rodiny do Březových Hor u Příbrami. I když se k němu po čase přihlásila, cestu k ní už si nenašel a celý život mluvil o tom, že má matky dvě.

Jediné plus jeho válečného tažení

Po měšťance se Effa přihlásil na obchodní akademii, ale kvůli válce nemohl nakonec odmaturovat. Jako osmnáctiletý narukoval do armády a odjel bojovat do Itálie. Ve volných chvílích účinkoval ve vojenském kabaretu a díky tomu v sobě objevil lásku k herectví.

Nakonec přeběhl k americké armádě a s ní se vrátil domů. Po válce působil v Armádním uměleckém souboru, ale táhlo ho to k filmu a divadlu. A pak se dočkal.

Pro film ho objevil režisér Jiří Weiss, který mu ve svém dramatu Uloupená hranice (1947) svěřil postavu závodčího. I další filmaři si pak povšimli Effovy výrazné tváře a obsazovali ho poměrně často, i když do menších a vedlejších rolí.

Běda, když se improvizovalo

Dostal se také do angažmá Hudebního divadla v Karlíně, kde s jednou přestávkou v druhé polovině 50. let strávil do roku 1979 víc než čtvrt století.

Byl to prý velký perfekcionista, který nesnášel improvizace. Když mu někdo „nahodil“ špatně, byl rozhozený a nevěděl, jak má odpovědět. Podle kolegů byl Effa také hypochondr, který se hodně hlídal – neustále nosil šálu, aby nenastydl a sledoval si tep.

Tři roky před oficiálním odchodem do penze dostal z Karlína vyhazov, což ho srazilo na kolena. Pomocnou ruku mu naštěstí podalo legendární Divadlo Semafor, kde pak hrál až do konce života.

Poslední roky bojoval s těžkou nemocí, které podlehl 11. června 1993 - krátce po svých jednasedmdesátých narozeninách. Ještě předtím si stihl zahrát v pokračování Arabely, kde se potkal mimo jiné i s malou Lucií Vondráčkovou.

Herecké geny nepředal

Herec měl jediného syna, Jiřího. Ten se nepotatil - stal se pasířem, ale na otce má spoustu milých vzpomínek. Karel Effa jezdil například hodně po estrádách po celé republice a podle Jiřího zavítal i do té sebemenší vesničky, nevybíral si. Lidé ho měli rádi a on měl rád své publikum. 

Sabina Lojdová , Super.cz


Časová osa článků