Článek
Když začali herci a herečky v českém filmu mluvit, patřila už v Praze k obletovaným manekýnkám. Brzy se i její fotogenický obličej usmíval z filmového plátna.
Sice se nikdy nedostala až do první hvězdné ligy, režiséři jí ale menší roličky dávali pravidelně a prosadila se i v divadlech. Dobrovolný odchod Elišky Pleyové z tohoto světa v pouhých dvaatřiceti letech byl dlouhá léta obestřen tajemstvím.
Manekýnka Iška
Na pozici uznávané pražské manekýny a později obdivované herečky se Eliška Plochová, jak znělo její původní rodné jméno, vypracovala vlastní pílí. Její otec byl totiž obyčejným zámečníkem a se svou manželkou Annou měl celkem osm dětí.
Eliška, která byla nejmladší dcerou, se vyučila dámskou krejčovou. U šicího stroje však dlouho nevydržela. Byla totiž nejen krásná, ale také ctižádostivá. Zkusila štěstí jako manekýnka a uspěla. Předváděla ve vyhlášeném pražském salónu u Hanny Podolské, kde se jí říkalo Iška.
Start po boku Mandlové
Modelkou u konkurence byla tehdy také ještě zcela neznámá Adina Mandlová. Shodou okolností obě s Eliškou ve filmu začínaly společně a hrály manekýnky. V nepovedené operetě Děvčátko, neříkej ne! (1932) měly obě taneční i zpěvní party a minimum textu.
Snímek je ovšem z dnešního pohledu zajímavý především tím, že se v něm objeví několikaminutová módní přehlídka natočená téměř dokumentárním stylem, kde divák může vidět pozdější herečky v jejich tehdejší profesi. Během příštích deseti let natočí Eliška Pleyová celkem jednadvacet filmů.
Od filmu k divadlu
Nejvýraznější filmovou roli dostala Eliška paradoxně na samém začátku filmové kariéry. Když se přihlásila do konkurzu na roli studentky do filmu Před maturitou (1932) zaujala režiséra natolik, že ji obsadil do hlavní ženské role třídní učitelky Jansové.
V dalších letech už se s Eliškou u filmu zkrátka počítalo. Hrála sekretářky, dámy v baru, ale nejčastěji právě manekýny. Z těch divácky oblíbených jmenujme filmy Slečna matinka (1938), Dědečkem proti své vůli (1939) či Dívka v modrém (1940).
Rozjela se i Eliščina divadelní kariéra. Hrála v Novém divadle Oldřicha Nového, Zemském divadle v Brně, Tylově divadle, v divadle Vlasty Buriana i holešovické Uranii.
Sebevražda nadvakrát
Svůj život Eliška Pleyová dobrovolně ukončila v těžkém období Heydrichiády. „Herečka během ozdravného pobytu v lázních Luhačovice spáchala pokus o sebevraždu podřezáním zápěstí břitvou. Poté byla odvezena do zemské nemocnice v Uherském Hradišti, kde vyskočila z okna,“ píše se v internetové Encyklopedii města Uherské hradiště.
Důvodem tohoto nešťastného kroku byl údajně strach. Na dovolené se měla dozvědět informaci, že ji hledá gestapo, kvůli jejímu příteli, který byl v odboji.
Poslední film
Eliška Pleyová zemřela 8. září 1942. Bylo jí pouhých dvaatřicet let. O jejím úmrtí velmi stručně informovala tehdejší tištěná periodika. Teprve dva měsíce poté měl v kinech premiéru poslední film, který natočila.
V melodramatu Otakara Vávry Okouzlená (1942) se Pleyová před kamerou opět sešla se stejně starou Adinou Mandlovou. Ta, jak už dnes víme, se mezitím stala jednou z nejpopulárnějších tuzemských hereček. Obě dámy si po deseti letech zase zahrály manekýnky.
