Marie Glázrová ve filmu Noční motýl (1941).

Marie Glázrová ve filmu Noční motýl (1941). Foto: Archiv Jaromíra Farníka

Ztráta popularity i sebedůvěry a výpověď z divadla: Největší krasavice z Národního měla smutné stáří

7. října 2018 5:55

V prvních válečných letech patřila mezi nejzářivější hvězdy na barrandovském kopci, přičemž většinu svých kolegyň převyšovala nejen ženskými půvaby, espritem, ale zejména hereckým talentem. V dámském souboru Národního divadla byla Marie Glázrová davy obdivovanou primadonou. Ač prošla válkou s čistým štítem a nebratříčkovala se s Němci ani lidmi, co byli u vesla, o své postavení herecké jedničky přišla poměrně záhy.

Debut po boku Huga Haase

Konzervatoř Marie Glázrová absolvovala v jednatřicátém roce. Nezamířila na žádnou z osvědčených pražských scén, ale jela se otrkat do Plzně, kde se mohla blýsknout v hlavních rolích klasického repertoáru. Prvním jejím pražským angažmá bylo vinohradské divadlo. Oproti svým konkurentkám debutovala ve filmu později. Když ji Martin Frič obsadil do role prostořeké dcery Huga Haase v komedii Poslední muž (1934), bylo už jí třiadvacet a Lída Baarová, Hana Vítová i Adina Mandlová už byly zavedenými filmovými kráskami.

Promarněná šance

Po menší roli Rozáry v Maryši (1935) se její filmová kariéra rozběhla naplno. Oduševnělá tvář Marie Glázrové hrála prim ve filmech Hlídač č. 47 (1937), Její pastorkyňa (1938), či Svět, kde se žebrá (1938). V té době si fotogenickou Glázrovou vybral produkční šéf francouzského režiséra Abela Gance jako možnou adeptku na hlavní roli v připravovaném filmu o Kolumbovi. „Zdála jsem se mu asi typem vhodným, dokonce jsem dostala lichotivé pozvání do Joinvillu, ale přišly do toho tragické mnichovské události, a tak už jsem zůstala doma,“vzpomínala po letech Glázrová.

Cesta na vrchol

Hereckému naturelu Marie Glázrové dokonale seděly historická dramata, kostýmní filmy i lidové příběhy z vesnického prostředí. Za války měly u filmových producentů právě tyhle filmy zelenou. A Glázrová byla ideální představitelkou. Za všechny stačí jmenovat snímky Babička (1940), Noční motýl (1941), Turbina, (1941), Městečko na dlani (1942) či Tanečnice (1943). V té době byla Glázrová jedničkou také na prknech Národního divadla, kde excelovala například v hlavní roli inscenace Zuzana Vojířová. Sluší se dodat, že v ní zářila po boku Zdeňka Štěpánka. Byl to vůbec nejnavštěvovanější divadelní kus za války. Od premiéry v roce 1942 až do zavření divadel v roce 1944 Zuzana Vojířová dosáhla neuvěřitelných 101 repríz.

Po válce

Vrcholem filmové kariéry Marie Glázrové byl vlastně poslední válečný snímek, který byl na plátna kin uvedený už ve svobodné době. Historický film Rozina sebranec (1945) Otakara Vávry uzavřel vlastně jednu epochu naší filmové historie a také hvězdnou éru Marie Glázrové. Všechno, co přišlo poté, už byly jen smutné a velmi chvilkové dozvuky někdejší slávy. Sama herečka na sklonku padesátých let po filmu Byl jednou jeden král (1955) přiznala, že je z toho smutná. „A tak mi nezbývá nežli čekat, trpělivě čekat, i když s trochou hořkosti, vidím-li, jak mi utíkají leckteré úlohy, které bych byla chtěla horoucně hrát,“ přiznala.

Šedesátá léta

Co se týká hereckých příležitostí, nebyly ani následující dekády veselejší. Ve filmu už Marii čekalo jen několik roliček. Když se po letech ozval režisér Václav Krška s větší rolí ve svém filmu Jarní vody (1968), vracela se Marie Glázrová před kameru ztrémovaná vlastní nejistotou a bez potřebné sebedůvěry. „Tam se stala taková velice nepříjemná věc, na kterou nerad vzpomínám. V jedné důležité scéně najednou paní Glázrová přestala hrát, dostala takový psychický blok, nešlo s tím pohnout. Pak se udělala polední pauza, odpoledne se to nějak natočilo. Já to tenkrát ještě úplněk pochopil,“ vyprávěl v dokumentu Příběhy slavných herec režisér Vít Olmer.

Krutá normalizace

Důstojných hereckých příležitostí začalo postupně ubývat i na divadle. Když se v hereckých šatnách začalo šuškat o divadelní adaptaci Kočičí hry, myslela si Marie Glázrová prý na roli hlavní. Nakonec ji bezkonkurenčně hrála Dana Medřická. Glázrová se musela spokojit s menší rolí. Po nečekané smrti Dany Medřické v roce 1983 zůstala v Národním  bezprizorní nejen Marie Glázrová, ale také její kolegyně Vlasta Fabiánová s Vlastou Matulovou. A mělo být ještě hůř. Společně s dalšími členy staré gardy Národního divadla byla Marie Glázrová s odůvodněním nutnosti omlazení hereckého souboru poslána do penze. Výpověď nepřijala. Ač už nehrála a nové role nepřicházely, byla členkou Národního divadla až do roku 1987.

Rodinný život

Zatímco jiné slavné herecké divy provázely skandály, o soukromí Marie Glázrové se legendy nevyprávěly. Její privátní život je spojen s jediným mužem. S operním pěvcem Eduardem Hakenem se poprvé potkala u vývěsky v Národním divadle ještě za války. Intenzivněji se začali stýkat až kolem revoluce, kdy Marie působila jako ošetřovatelka v Emauzích a Haken byl na barikádách. Vzali se tajně v roce 1947. O rok později se jim narodila dcera Marie. Umělecké manželství herečky a operního pěvce vydrželo desítky let. Právě rodinný život s manželem a dcerou Marii Glázrové zřejmě nahrazoval to, co jí bylo osudem upíráno v milovaném herectví. Na věčnost odešla Marie Glázrová na začátku roku 2000 ve věku osmaosmdesáti let. Svého manžela Eduarda Hakena přežila o čtyři roky. 

Jana Hofmanová , Super.cz


Časová osa článků