S diváky se Vlasta Matulová rozloučila jako Pavla Krausová ve slavné inscenaci Kočičí hra v roce 1982.

S diváky se Vlasta Matulová rozloučila jako Pavla Krausová ve slavné inscenaci Kočičí hra v roce 1982. Foto: Reprofoto Česká televize

Smutné stáří bez dětí i hereckých příležitostí: Zádumčivá kráska z pamětnických filmů umírala v úplné samotě

16. září 2018 5:55

Když přišla jako dvaadvacetiletá talentovaná dívenka do Prahy, upoutala na sebe pozornost téměř okamžitě. Mezi největší ženské hvězdy, kterými byly ve druhém válečném roce Adina Mandlová, Nataša Gollová a Lída Baarová, vylétla Vlasta Matulová doslova jako kometa a byla jim důstojnou konkurentkou. Ba co víc, hned jim začala přebírat hlavní role.

Zrodila se hvězda

Po absolvování dramatického oddělení brněnské konzervatoře v roce 1937 začala Vlasta Matulová hrát divadlo nejdřív v rodném Brně. Cesta na prkna naší první scény netrvala dlouho. Za dvě sezóny už coby novicka stála na prknech Národního divadla mezi největšími herci své doby.

Získala si diváky i odbornou kritiku a brzy se ozval i film. Po první menší roli Toničky ve filmu Čekanky přišla role, která z Matulové udělala hvězdu první velikosti. Film začínajícího režiséra J. A. Holmana Minulost Jany Kosinové ji vystřelil ke hvězdám. Tajemná a tak trochu smutná tmavovláska s laníma očima a podmanivým altem to u diváků vyhrála na celé čáře.

Minulost Jany Kosinové

Postavu, která jí totálně obrátila herecký život naruby, původně ale Matulová hrát vůbec nechtěla. „Úloha, kterou asi čtyři herečky přede mnou odmítly. Produkční šéf byl všude za mnou, neměla jsem zájem. Nakonec jsem, na mou duši, házela desetihaléř – znak nebo číslo. Padlo mi to, co jsem nechtěla, a proto jsem hrála. Nejsem typ pro ženy lehčího morálního podnebí,“ vzpomínala později Matulová.

Už na Filmových žních ve Zlíně film zaznamenal obrovský úspěch. Z ústřední písničky Modravých dálek volání se stal jeden z největších válečných šlágrů. V následujícím roce 1941 Matulová už jako renomovaná hvězda zářila ve filmech Turbina, Pantáta Bezoušek a Modrý závoj a brala skvostné honoráře.

Po válce

Ač se za protektorátu Matulová nezpronevěřila národní cti, nelaškovala s Němci a nehrála v německých filmech, nastaly pro ni ve filmu hubené časy. V šestačtyřicátém roce si ještě zahrála dvě hlavní ženské role v komediích Nezbedný bakalář a Pancho se žení.

Pak přišel několikaletý půst a filmové role, které by se daly spočítat na jedné ruce. Hlavní role závodní lékařky v nepodařené agitační komedii Veselý souboj (1950) snad ani nestojí za zmínku. Otakar Vávra, který ji za války pravidelně obsazoval, si na ni ještě vzpomněl v husitské trilogii Jan Hus (1955), Jan Žižka (1956) a Proti všem (1957).

Poslední hlavní roli matky, která se snaží zachránit rozpadající se manželství, si Matulová zahrála jako jednačtyřicetiletá ve filmu Kruh (1959). Pak už přišlo jen pár štěků, v nichž někdejší filmovou favoritku poznal jen málokdo.

Přísně tajné soukromí

O svém privátním životě Matulová příliš nemluvila. „ Nezlobte se na mne, že vám dokořán neotvírám své soukromí. Stačí, když jej musím otevírat, a dej bůh, abych otevírala, desítkám těch, které tvoří můj repertoár,“ svěřila herečka fikaně v jednom z nemnoha rozhovorů.

Po svém příchodu do Prahy v roce 1940 byla Matulová platonicky zamilovaná do svého častého divadelního a filmového partnera Karla Högera. „Byl tak dokonalý, že bych vedle něj vypadala jako nicka. A to pro ženskou není to pravé,“ přiznala. Poprvé se Matulová vdávala v roce 1943 za lékaře Arnošta Vlašimského. Druhým manželem Vlasty Matulové byl Jiří Šebor, jeden z vlivných mužů na barrandovském kopci a polovina věhlasné filmové tvůrčí skupiny Šebor – Bor. Obě manželství byla bezdětná.

Smutná poslední léta

Když v dvaasedmdesátém roce Jiří Šebor zemřel, zůstala herečka na světě úplně sama. Vlastě Matulové bylo teprve čtyřiapadesát, ale moc radosti už ji v životě nečekalo. Televizní a filmoví producenti na ni už zapomněli. V roce 1977 si na Matulovou ještě vzpomněl režisér Dudek. Chtěl ji obsadit do role matky Jiřiny Švorcové v seriálu Žena za pultem.

Nakonec si ale vybral Danu Medřickou.  A právě s touto o dva roky mladší hereckou kolegyní se pojí zřejmě poslední divadelní radost Vlasty Matulové. V legendární Kočičí hře vedle Dany Medřické a Vlasty Fabiánové excelovala také Vlasta Matulová v roli Pavly Krausové. Inscenace, jejíž úspěšnou pouť přerušila v lednu 1983 smrt Dany Medřické, dosáhla i tak neuvěřitelných 403 repríz. Na sklonku roku 1984 odchází Vlasta Matulová do důchodu. Do hereckého nebe odešla v tichosti o pět let později na jaře roku 1989. Bylo jí sedmdesát let. 

Jana Hofmanová , Super.cz


Časová osa článků