Článek
Když tahle dívka poprvé promluvila z filmového plátna, považovali ji všichni za zjevení. Mluvilo se o nové herecké naději a nezměrném hereckém talentu. Kariéra, která byla pro všechny příslibem, však pohasla příliš brzo. Po pěti velkých filmových rolích a dvouleté vzestupné kariéře se mladičká hvězda otrávila plynem.
Herecký talent i fyzickou krásu Jany Rybářové dnes už připomínají jen její filmy. Mezi hvězdy ji jako studentku třetího ročníku konzervatoře katapultoval už její první film, Krškův Stříbrný vítr (1954), kde byla v roli Aničky Karasové partnerkou Eduarda Cupáka.
Následovaly filmy Z mého života (1955), Legenda o lásce (1956), Labakan (1956) a Proti všem (1956). Kamerové zkoušky na film Vlčí jáma (1957) dopadly pro Janu rovněž výborně. V den, kdy se měla dozvědět, že roli dostane, už však byla mrtvá. Režisér Weiss byl v šoku a postavu rozkvétající dívky Jany nakonec hrála mladičká Jana Brejchová.
Zásadní bylo pro už jednou v lásce osudově zklamanou Janu setkání s operním pěvcem Přemyslem Kočím. Do ženatého čtyřicátníka s výrazem padoucha se mladičká herečka zamilovala při letním filmování v Bulharsku. „Já si opravdu myslím, že to u mě, protože jsem neměl dítě a moc jsem po něm toužil, začínalo jako takový otcovský vztah a z něj se vyvinula až nekritická zamilovanost, proti které jsem neměl obrany,“ vzpomínal po letech Kočí v knize Jany Havlíkové Nevyjasněná úmrtí.
Pro citlivou dívku, která toužila po reálné lásce a skutečném vztahu, však byly měsíce po letní bulharské romanci peklem na zemi. Vztah, který nebyl ani otcovský ani milenecký, po návratu do reality dostával první trhliny. Zatímco si všichni mysleli, že z Rybářové a Kočího se stali skuteční milenci, jen hrstka lidí věděla, že se tato dvojice k tělesným záležitostem nikdy nedostala.
Neperspektivní vztah, který neměl řešení, se depresivní herečka rozhodla vyřešit radikálně. „Za všechno se musí platit. Mějte se dobře, nemohu jinak. Neumím žít život správně a patlat něco polovičatě nemá cenu. Mami, pamatuj si, co jsem ti včera večer říkala. Nijak to nebolí, je mi jen ze sebe nanic a už se mi nechce dál. Ať se nerozvádí. Prosím, nezlobte se na mne, je to snad sobecké a zbabělé. Nejsem tak cenný člověk, aby bylo škoda, že nebudu. Je to zvláštní pocit, současně napětí i úleva. Vědět, že konečně něco rozřeším,“ napsala Jana Rybářová v dopise na rozloučenou a pak si pustila plyn. Bylo jí dvacet let.
