Článek
Účastnili jsme se jak zahájení, tak ukončení lyžařské sezóny ve Špindlerově Mlýně a pokaždé byla součástí programu diskotéka, kterou měl jako DJ na starosti Leoš Mareš (47). Má snad teď víc kšeftů na hraní než na moderování?
"To ne, diskotéky jsou mojí standardní prací, mám tak čtyři pět do měsíce a trvá to už od 5. února 1994, takže jsem oslavil výročí dvacet let," smál se Leoš. A jak se vlastně dostal k té první? "Tenkrát jsem se vracel hrozně smutný z Prahy, kde jsem se pokoušel složit zkoušky na DAMU, do Berouna," začal s vyprávěním.
"Hlásilo se 250 lidí, mělo projít jen sedmnáct a já skončil hned po prvním kole, předsedkyní komise byla tehdy herečka Věra Galatíková. Šel jsem kolem diskotéky, měla nějaké arabské majitele, měl jsem na ně kontakt, zkusil jsem zavolat a řekli mi, ať ve čtvrtek přijdu a zkusím to," pokračoval s tím, že jeho první honorář byl 300 korun za večer.
Hrál od devíti do pěti a pak šel normálně na osmou do školy. "Tenkrát jsem ještě netušil, jak brzy budu další roky vstávat - do rádia v pět - a těch sedm pro mne bylo utrpení," svěřil. Ale i když chtěl být hercem, zároveň toužil i po kariéře moderátora a práci v rádiu a televizi, takže prý to, že neudělal zkoušky na DAMU, nebylo hlavním podnětem.
"Když byl někde mikrofon, snil jsem o tom, že budu jednou lidem pouštět písničky a představoval jsem si, co bych asi tak říkal, kdybych měl tu možnost. Třeba když jsme jeli autobusem na dovolenou, kde držel mikrofon průvodce," vzpomínal.
I když toužil po herecké kariéře, ve skutečnosti to vyzkoušel pouze jednou v sérii filmových Básníků Dušana Kleina. "Vždycky jsem si myslel, že jsem špatný herec. Tomáš Vorel mi psal, že musím rozvířit stojaté vody českého herectví, odmítám tak dvě a tři nabídky ročně od renomovaných i začínajících režisérů. Zkusil jsem si to jednou, a když jsem se viděl vedle Pavla Kříže, připadalo mi, že mu to kazím. Zdálo se mi, že on je někde v mrakodrapu a já ve sklepě, co se hereckého umění týče," soudí sebekriticky Leoš.
