Hlavní obsah

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Článek

Herec se do divácké paměti zapsal především jako vyvolávač u kondiciogramu v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974). Miroslav Homola (25. 11. 1909-24. 10. 1983), od jehož úmrtí letos uplynulo čtyřicet let, patřil k výjimečně nadaným komediálním hercům a jeho život stojí rozhodně za připomenutí.

Homola studoval v letech 1930–1934 na dramatickém oddělení pražské konzervatoře a po absolutoriu hrál postupně na různých menších pražských i mimopražských scénách. V roce 1941 zakotvil v pražském Vinohradském divadle a po jeho násilném rozdělení v roce 1950 se stal na 30 let stálým členem hereckého souboru Městských divadel pražských. Hostoval také v Činoherním klubu a působil i v Krejčově Divadle Za branou.

Protihráčem Hlustvisiháka

Byl to dobrý zpěvák, který své pěvecké umění předvedl i v různých operetách. Jeho ukázněnou mimiku, klidný projev a pomalou gestikulaci měli diváci možnost zhlédnout například v inscenacích Neapol, město miliónů, Námluvy, Hodinový hoteliér či Dvě noci s dívkou.

Později se etabloval i jako vynikající komediální herec, který často účinkoval v estrádách a v různých kabaretních scénkách či skečích. Často vystupoval i v rozhlase a v televizi. Vytvořil také komickou dvojici s Lubomírem Lipským (†92), ve které fungoval jako protihráč Lipského postavy popleteného vrátného Hlustvisiháka.

Filmaři ho měli rádi

Na stříbrném plátně se Homola objevil poprvé ještě v němém snímku – konkrétně v Džungli velkoměsta (1929). Ve svých filmových počátcích byl obsazován především do rolí milovníků a mladých mužů z lepší společnosti. Později se přehrál do charakterních komických postav. Velkou příležitost mu v roce 1940 nabídl režisér Miroslav Cikán (†65), který mu svěřil ústřední dvojroli ve své krimi komedii Pelikán má alibi.

Po okupaci již na něho zbývaly různé malé epizodní postavy v desítkách filmů, mj. Nikola Šuhaj (1947), Dobrý voják Švejk (1956), Baron Prášil (1961), Ukradená vzducholoď, Fantom Morrisvillu (oba 1966), Případ pro začínajícího kata (1969), Vražda v hotelu Excelsior (1971), Aféry mé ženy (1972), Můj brácha má prima bráchu (1975) aj. Tři poslední snímky, které natočil – Anděl s ďáblem v těle, Oči pro pláč a Radikální řez (všechny 1983) – měly premiéru až po jeho smrti.

Byla s ním legrace

Mezi přáteli byl Homola oblíbený společník. Byl to navíc skvělý imitátor. „To byl nesmírně vtipný člověk. Až nebezpečně vtipný! Vtip byl pro něj na prvním místě, zvláště v osobním životě,“ řekl o něm Lubomír Lipský. O Homolově smyslu pro humor svědčí i fakt, že své budoucí ženě, o deset let mladší baletce Emilii Karlové, slíbil sňatek v lehce ovíněném stavu. Když pak mělo dojít na věc, snažil se z chomoutu vyvléct.

„A nenapadlo ho nic jiného než zavolat jako anonym na policii, že chce máma na zájezdu s divadlem do Německa emigrovat. Takže v den svatby ji zatkli. Byla pár hodin v base, ale naštěstí jim to vymluvila, takže z kriminálu utíkala rovnou k oltáři a k tatínkově nemilému překvapení svatbu stihla. Nakonec spolu vydrželi celý život, táta zemřel 1983, maminka 2000,“ vyprávěla před pár lety Homolova dcera Dana (71), která je rovněž herečkou.

Související témata:
Miroslav Homola

Reklama

Další články

Načítám