Hlavní obsah

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Článek

Vladimír Šmeral, herecká legenda, se narodil před 120 lety, 16. října 1903, v Drásově u Brna na statku, kde u sedláka sloužili jeho rodiče. První herecké zkušenosti začal sbírat ještě jako předškolní dítě v místní hospodě.

S mladším bratrem Jaroslavem tam okukovali štamgasty, Vladimír je začal parodovat. Dělal to tak dobře, že místo pár pohlavků – tehdy to byla standardní výchovná metoda – sklízel úspěch.

„Postavili mě na stůl a chtěli, abych jim to předváděl. Pokaždé jsem si za to od nich odnášel kornout hrozinek, to byl tehdy pro malého kluka téměř nedostupný mls. A tak jsem jim to divadlo dělal rád,“ vzpomínal pozdější charakterní herec.

Životní role: Sadistický inkvizitor

Dětství na hranici bídy ho každopádně zformovalo ještě jinak: Později se stal přesvědčeným komunistou. Jako herec proto s velkým zaujetím ztvárňoval feudály a vysoké církevní hodnostáře coby odporné kreatury.

Do této kategorie patří i jedna z jeho nejvýraznějších rolí, možná dokonce ta životní, inkvizitor ve Vávrově dramatu Kladivo na čarodějnice (1969). Dlužno ovšem podotknout, že Boblig z Edelstadtu, skutečná historická postava, kreaturou opravdu byl. Jeho řádění ve Velkých Losinách a okolí stálo život na dvě stovky upálených „čarodějnic“.

Film sice zdůrazňuje jeho zištnou motivaci, protože jako inkvizitor mohl za směšnou cenu odkoupit část majetku odsouzených, ve skutečnosti byl zřejmě „jen“ náboženským fanatikem, jakých katolická církev vyprodukovala za staletí své existence bezpočet. Navíc byl podle dnešních psychiatrů sadista a utrpení obětí si v tom nejodpornějším smyslu užíval.

Červená knihovna naruby

Ale vraťme se do předválečných časů a atmosféry masové obliby Červené knihovny. Šmeral zažíval příběh, kterých byly romány pro paní a dívky plné, jenže jaksi naruby: Syn čeledína a děvečky se seznámil s dívkou z bohaté rodiny, shodou okolností židovské. Tenhle detail ovšem tehdy nehrál žádnou roli. Otec Marianny Fischlové byl ve 30. letech ředitelem Kralupské rafinerie minerálních olejů. S manželkou dceru podporovali v jejích zájmech, což představovalo provozování gymnastické a taneční školy, a dokonce i vystupování v Osvobozeném divadle a v Déčku E. F. Buriana.

Vladimír a Marianna se vzali v srpnu 1938. Oba byli mladí, talentovaní a měli rozjeté kariéry. Ještě téhož roku se nastěhovali do právě dostavěného moderního činžovního domu v Římské ulici 1389/42 a zdálo se, že je čeká krásná budoucnost. Vše se ale změnilo s příchodem německých okupantů.

Fischlovi museli už v roce 1941 nastoupit do transportu směr koncentrační tábor v polské Lodži. Nepřežili. Babička Eleonora zemřela v Terezíně. „Árijec“ Vladimír se s židovskou manželkou mohl rozvést, jako tisíce jiných Čechů, a mít klid. Neudělal to. Naopak se všemožně snažil uchránit ji před tragickým osudem celé rodiny.

Těhotná milenka točila s Oldřichem Novým

Zřejmě mu v tom pomohla i tehdejší celebrita všech celebrit, herecká kolegyně Adina Mandlová. Udržovala dobré vztahy s nacistickými pohlaváry – i se Šmeralem. Byli totiž milenci.

Když nakonec v roce 1944 dostala i Marianna Šmeralová rozkaz dostavit se k transportu do koncentráku, manžel putoval s ní. Směřovala do Terezína, on do Klettendorfu u Vratislavi. Nápomocnou milenku nechal v Praze. Těhotnou.

V požehnaném stavu natáčela s další hvězdou první velikosti, Oldřichem Novým, komedii Sobota režiséra Václava Wassermana. Před Vánoci 1944 pak Mandlová v osmém měsíci těhotenství porodila mrtvou holčičku. A Nový mimochodem brzy následoval Šmerala do německého koncentračního tábora. Ani on neopustil manželku…

Porodila ve 44 letech

Červená knihovna Šmeralových ale brzy pokračovala. Marianna nacistický pokus o „konečné řešení židovské otázky“ přežila a po válce se oba šťastně shledali. Dokonce spolu počali i syna, Vladimíra. Narodil se, když bylo mamince už 44 let. Později vystudoval práva a na začátku 90. let zastupoval Československo v OSN. Předčasně zemřel v roce 2020.

Adina Mandlová součástí happyendu nebyla. Když ji po válce hurávlastenci, co se najednou vyrojili, nařkli z kolaborace, exmilenec jí pomoc neoplatil. Pomoc, která pravděpodobně zachránila jeho manželce život, a paradoxně přispěla i k negativnímu obrazu Mandlové jako přisluhovačky nacistů.

Senilní Nejedlý vadil cenzorům

Vladimíra Šmerala si nejspíš vybavíte i jako parodii na někdejšího ministra kultury Zdeňka Nejedlého z filmu Skřivánci na niti režiséra Jiřího Menzela. Dostal ji až poté, co režisérovi vrátil scénář Stanislav Neumann, a slávu si moc neužil.

Film totiž skončil nadlouho v trezoru jako další klenoty mezinárodně oceňované československé kinematografie. Ještě než bylo definitivně rozhodnuto o jeho zákazu, museli tvůrci scénu se senilním ministrem vystřihnout. Po roce 1989 ji ale Menzel našel a dosadil ji zpátky…

Pivec nechtěl hrát s čubou

První volbou nebyl Šmeral už dříve, když režisér Jiří Krejčík obsazoval roli MUDr. Vitáska v adaptaci Čapkovy povídky Čintamani a podvodník. Jako ideálního představitele mu původně navrhla Olga Scheinpflugová, vdova po autorovi literární předlohy, prvorepublikového milovníka Hugo Haase. Přestože Haas v té době žil ve Vídni, tedy mimo akční rádius socialistické kinematografie, Krejčík jej tam několikrát navštívil, ale vzhledem k hercově zdravotnímu stavu byl nakonec nucen se svého původního záměru vzdát.

Dalším kandidátem byl Jan Pivec. Ten však roli odmítl s tím, že nebude hrát vedlejší roli v něčem, kde „hlavní roli hraje čuba“. Jiří Krejčík tedy oslovil Karla Högera. Tomu se scénář okamžitě zalíbil a Krejčíkovi na roli kývl. Mezitím však Krejčíkovi volal Pivec. I on byl nadšen scénářem, který si konečně pořádně přečetl, a roli chtěl přijmout.

Když mu Jiří Krejčík odvětil, že ji už nabídl Högerovi, Pivec opáčil: „Učitelskej? Jak by takovou roli mohl hrát učitelskej“ (narážel tím na původní zaměstnání Karla Högera) a pravil, že si to osobně půjde s Högerem vyřídit, ať je Jiří Krejčík bez obav. Jak vyřizování mezi oběma mistry probíhalo, těžko říct. Jisté je, že roli nakonec získal Vladimír Šmeral.

Zemřel 15. března 1982, shodou okolností v den výročí německé okupace Československa, ve věku 78 let. O osm roků mladší manželka ho přežila skoro o 20 let.

Související témata:
Transport
Vladimír Šmeral

Reklama

Další články

Načítám