Hlavní obsah

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Článek

Hitmakeři občas propadnou pocitu, že nikdo jiný, než oni, jejich nový song tak dobře nezazpívá. Jaromír Vomáčka byl jiný případ. Svou píseň Dobře míněná rada z roku 1968 nazpíval sám prostě proto, aby nedostal do průšvihu nikoho ze známých zpěváků, pro které skládal.

A že z toho průšvih byl, a kolosální! Píseň, jejíž nevinný název už dnes nikomu nic neřekne, se totiž stala hymnou odporu proti srpnové okupaci Československa „bratrskými vojsky“ Varšavské smlouvy. Do povědomí milionů posluchačů vstoupila úvodními slovy refrénu. Zpívá se v něm „Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša…“

Když se ho přátelé ptali, jestli se nebojí, odpovídal jim skladatel, který byl všechno jiný, než nadaný pěvec: „No co, přinejhorším mi zakážou zpívat.“ Ale nezůstalo jen u toho.

Vomáčkovi vynesla píseň kromě nesmrtelné slávy prakticky úplný zákaz činnosti a dva infarkty. V závěrečných titulcích seriálu Kamarádi (1969) je například jako autor hudby uveden pouze v jednom díle. Třetímu infarktu podlehl před 45 roky, 7. července 1978.

Použil slogan z výlohy

Na to, jak vznikal slogan, který se stal základem písně, vzpomínal pro časopis Týden humorista Václav Mikolášek (77). „S kamarádem, který bydlel hned u Václaváku ve Washingtonově ulici, jsme dvaadvacátého srpna ráno vzali balicí papír, fixy a snažili se vymyslet co nejlepší hlášky,“ popisuje.

Jaromír Vomáčka - Běž domů, Ivane

„Nejlepší vejšplecht, který se mi podařilo vymyslet, bylo asi to heslo o Ivanovi a Nataše,“ vypráví. Vylepili je pak na výlohu tehdejšího Domu potravin. Lidé, kteří si heslo na výloze přečetli, se prý usmívali a mnozí si ho opisovali.

„Někde si je musel přečíst i Vomáčka. Rozhodně mu nezazlívám, že se proslavil cizím nápadem.“ Za normalizace se totiž Mikoláškův slogan proměnil v nesmrtelný symbol tichého vzdoru, píseň se zpívala na domácích večírcích i u trampských ohňů.

Okupační vojska vtrhla do Československa ve středu 21. srpna 1968. Píseň, která se nahrávala v podstatě v ilegalitě, vysílal Československý rozhlas poprvé v neděli 25. srpna.

Tak dlouho psal pro Simonovou…

Vomáčka ale byl všechno, jen ne asketický disident. V roce 1968 měl za sebou sérii hitů včetně mimořádně úspěšné vánoční písně, která se hraje dodnes. Jmenuje se Veselé Vánoce, vybavíte si ji ale spíš jako Vánoce, Vánoce přicházejí.

Mezi jeho nejznámější skladby patří také písně Lékořice, kterou napsal pro Václava Neckáře (79), Zhasněte lampiony nebo Já jsem zamilovaná. Obě věnoval Yvettě Simonové (94). Tak dlouho a tak úspěšně spolupracovali, až se z nich nakonec stali manželé…

Podle pamětníků nezkazil žádnou recesi a spoustu jich také sám vymyslel. Jak uvádí web semanovice.cz, který obhospodařuje Ondřej Suchý, na Vomáčkovy nápady vzpomínal svého času i textař, básník a režisér Pavel Kopta.

„Vomáčka měl takovou hru: Koupil si v zimě česnek v kelímku a šel k takové hospůdce, kde viděl, že to sálá. Ten česnek vyklepl před tu hospodu na schod, pak ho překročil a vešel dovnitř. Tam seděl, popíjel pivo a bavil se. Za chvíli někdo přišel, našlápl ten česnek, nanesl ho do místnosti a už se ozývalo: ‚Vy máte topinky, tak dvakrát! A hostinský se jen bránil: Kdepak topinky! Ale marně. A Jarda tam seděl mimo podezření, poněvadž on tam přišel dřív, než k tomu došlo…“

Houslový koncert na pyramidě

Jaromír Vomáčka se narodil 23. března 1923 ve východočeských Dašicích, v roce 1941 maturoval na reálce v Pardubicích. Hru na klavír studoval u své tety Květy Petruškové, učitelky hudby. Muzikantskou dráhu zahájil v kavárenské kapele Jaroslava Mangla v Pardubicích jako sedmnáctiletý student. Kromě klavíru hrál také na harmoniku, když bylo třeba na trubku, a samozřejmě na housle.

Ty mu později posloužily k jinému recesistickému kousku. Textař Pavel Vrba (†73) si ze života Jaromíra Vomáčky vybavil další historku.

„Díky angažmá v Laterně magice měl Vomáčka životní období ‚letem světem‘. Jednoho z jeho kousků nezůstal ušetřen ani Egypt, jmenovitě Cheopsova pyramida. Při prohlídce se Vomáčka vytratil. Nebyl sám, vzal si s sebou housle. Musel to být šok pro turisty z celého světa: najednou slyšeli shůry hudbu. Zaklonili hlavu a viděli na vrcholku tohoto divu světa maličkého Vomáčku, jak dává houslový koncert. To, že tam vylezl, byl větší div světa než sama pyramida.“

Za zpěv kriminál

Jaromír Vomáčka odnesl po roce 1968 svou tvůrčí odvahu „jen“ zákazem tvorby. Karel Petržílka ze středočeských Milovic, kde sídlila „střední skupina sovětských vojsk“, si za zpěv jeho písně odseděl 18 měsíců v plzeňské věznici Na Borech. Později se stal jedním z protagonistů dokumentu České televize, který se jmenuje – jak jinak – Běž domů, Ivane.

Teprve v roce 1991 Ivan skutečně „odešel za Natašou“, a to i díky výraznému přispění dalšího hudebníka, Michaela Kocába (68). Do té doby se hovořilo o „dočasném pobytu sovětských vojsk“. Dobová anekdota proto kladla otázku: Jaká je nová jednotka dočasnosti? A hned odpovídala: Jeden furt! I ten už ale naštěstí skončil.

Související témata:

Reklama

Další články

Načítám