Hlavní obsah
Článek

Je léto roku 1943 a do hanácké vesnice Lakotice, kde není jediný Němec, jako by válečné útrapy ani nedolehly. Je to vesnička, kolem níž je mezi zlatými lány zrajícího obilí rozeseto dvanáct bohatých statků. Jejich majitelé teď ale žijí v neustálém strachu z Ivana Sekala – nemanželského syna z jednoho gruntu. Sekal má za sebou krušné dětství parchanta, kterým všichni pohrdají, a slušné děvče o něj nezavadí ani pohledem.

Je to zatrpklý a krutý muž, který nenávidí všechno a všechny, ale s Protektorátem přišel jeho čas. Udal už dva majitele statků ze zločinů proti Říši a za to dostal jejich majetek, zatímco oni šli na smrt do koncentráku. Z parchanta je najednou největší sedlák a dává najevo, že dva statky mu nestačí. Ve vesničce Lakotice se ukrývá i kovář Jura Baran, stíhaný gestapem, který musel uprchnout z rodných hor chudobného Valašska. Jako cizinec ale nemá důvěru domácích.

Příběh do kterékoli doby

Koprodukční drama scenáristy Jiřího Křižana a režiséra Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala (1998) patří k majstrštykům naší kinematografie. Však také získalo deset Českých lvů a účastnilo se i oscarového klání.

Snímek je natočen v teplých, sytě zlatavých barvách, přičemž určujícím prvkem barevných kompozic je zpravidla zralé obilí, které svou idyličností tvoří protiklad ke skrytému, o to však působivějšímu napětí. Podstatnou vlastností příběhu je ovšem jeho univerzální platnost – drama o nesnášenlivosti, jdoucí až na ostří nože, by se mohlo odehrávat v kterékoli době a v kterékoli zemi.

Skvělí Poláci a Rakušan k nezaplacení

Film, jehož rozpočet se pohyboval kolem 30 milionů korun, se natáčel v polsko-francouzsko-slovensko-české koprodukci. Na scénář přispěl částkou 800 tisíc franků (čtyři miliony korun) evropský fond Eurimages. Do hlavních rolí Ivana Sekala a Jury Barana byli obsazeni polští herci Bogusław Linda (70) a Olaf Lubaszenko (54). Bylo to mimo jiné i proto, aby si jejich představitele nemohlo české publikum spojovat s jinými rolemi.

Jedinou vyloženě kladnou postavou příběhu je páter Flora, kterého ztvárnil Jiří Bartoška (75). Filmaři původně chtěli, aby tuto roli odehrál známý rakouský herec Klaus Maria Brandauer (79), jenže produkce se nedohodla na výši jeho honoráře.

Místo Hané jižní Čechy

Příběh se sice odehrává na Hané, točilo se ale v jižních Čechách v obci Varvažov. Režisér Michálek projezdil Česko křížem krážem, ale lepší náves, než tu ve Varvažově pro film nenašel. „Najezdil jsem sedm tisíc kilometrů, abych prověřil spousty dalších míst. Varvažovsko splňovalo všechny požadované podmínky. Potřeboval jsem malou vesnici s návsí, statky, roviny, lesy, spousty průhledů, výhledů a podobně. Tohle všechno Varvažov měl,“ řekl Michálek.

Vesnice ale doznala celé řady úprav: filmaři na silnici navezli písek, aby zakryli asfaltku, postavili celý jeden dům jako kulisu, nabílili fasády atd. Kvůli záběrům na Sekala s koňským povozem vykáceli i parčík na návsi.

Kovárna ve sklepě?

Opravili také zdejší kostelík a zámeček, který byl tehdy v naprosto dezolátním stavu. Pod zámkem objevili navíc staré sklepy, kde se poté točily scény z kovárny. Kováři přitom vždycky pracovali zásadně v přízemí – jednak kvůli snazšímu přístupu kyslíku do žároviště, jednak kvůli snazšímu hašení požárů i pohodlnějšímu přístupu ke kovaným koním a opravovaným strojům. Primárním důvodem byla ale prevence otravy oxidem uhelnatým, který by ve sklepě představoval smrtelné riziko.

Související témata:

Reklama

Další články

Načítám