Miroslav Horníček patřil k renesančním osobnostem.

Miroslav Horníček patřil k renesančním osobnostem. Foto: Václav Jirsa, Právo

Vynikající český herec a bavič prožíval obrovskou bolest. Tragická smrt syna (✝21)

Jestliže máme o někom mluvit jako o renesanční osobnosti, pak zcela jistě o Miroslavu Horníčkovi (10. 11. 1918-15. 2. 2003). Muž mnoha uměleckých talentů ovlivnil řadu oblastí kultury jako herec, režisér, spisovatel, moderátor, dramatik i výtvarník. Televizním pamětníkům se ve spojitosti s Horníčkem zcela jistě vybaví úspěšné Hovory H, které vznikly na sklonku 60. let, či legendární komediální seriál Byli jednou dva písaři (1972), kde s Jiřím Sovákem (✝79) vytvořil nezapomenutelnou dvojici roztržitých a neustále bádajících penzionovaných písařů Bouvarda a Pécucheta.

Byl zbytečně skromný

Role pana Pécucheta v tomto seriálu byla také jedinou filmovou postavou, na kterou byl Horníček hrdý. Sám o sobě totiž celý život tvrdil, že není žádný herec. Je sice pravda, že herectví nevystudoval, ale na divadelní prkna vstoupil už na plzeňské reálce, kde spoluzaložil Studentský avantgardní kolektiv. A díky svým ochotnickým úspěchům byl do angažmá v Městském divadle v Plzni přijat už v roce 1941.

Dcera Jana Wericha zemřela předčasně. Tohle byla její největší filmová role

Co se hereckého talentu týče, Horníček byl zbytečně sebekritický. Šest let figuroval v Divadle ABC jako rovnocenný herecký parťák Jana Wericha (✝75), se kterým ho pojilo velké přátelství, a po němž zdědil přívlastek filozofujícího klauna. Jeho dalším významným jevištním partnerem byl Jiří Suchý (90), se kterým působil v letech 1965-1968 na prknech legendárního Semaforu.

Zde zazářil například v nezapomenutelné hře Člověk z půdy. A samostatnou kapitolou byla i jeho společná vystoupení s Milošem Kopeckým (✝73). Od roku 1970 pak Horníček vystupoval především ve svých autorských divadelních i televizních recitálech, z nichž získaly velkou oblibu již zmíněné Hovory H.

A nakonec to měl i ofiko

Své filmové mistrovství prokázal i v celé řadě filmů: Byl jednou jeden král (1954), Kam čert nemůže (1959), Táto, sežeň štěně (1964) nebo Kinoautomat: Člověk a jeho dům (1967). V této souvislosti stojí možná za zmínku, že nakonec se dočkal i oficiálního osvědčení o tom, že je skutečně herec jaksepatří – k pětasedmdesátinám mu je na Akademii múzických umění obstaral kolega Viktor Preiss (75).

Miloval, ale zanášel. Slavného herce sužovaly deprese, manželství mu vyšlo až na čtvrtý pokus

Horníček byl také divadelním autorem, režisérem, literátem a výtvarníkem. Literární dráhu předznamenala v roce 1966 kniha Dobře utajené housle, která se vzápětí stala také jeho slavným divadelním recitálem. Po půlročním angažmá v Kinoautomatu na Světové výstavě v Montrealu publikoval cestopis Javorové listy (1968). Napsal rovněž Hovory (1970), Listy z Provence (1972), Jablko je vinno (1979), Chvála pohybu (1979), Klaunovy rozpravy (1989) nebo Hovory s Janem Werichem (1991). Tvořil také koláže, které mnohokrát vystavoval.

Pochoval jediného syna

Horníček byl ženatý, o své manželce Běle mluvil jako o malé křehké ženě, či jako o cukřence, která organizuje jeho život. Měli spolu syna Jana (✝21), nadějného studenta FAMU, který se jednoho dne přijel podívat, jak otec točí seriál Byli jednou dva písaři.

Negativní vztah k dětem i magnet na maléry: I takový byl „drzej parchant“ Jiří Sovák (✝79)

Bohužel došlo k tragédii – Jan dostal epileptický záchvat a utopil se v nádrži, ve které bylo pouhých 15 centimetrů vody! O kousek dál točil jeho otec Písaře a netušil, že život jeho jediného syna vyhasl...

Horníček jezdil rád na chalupu v Kytlici na Děčínsku a „na stará kolena“ se na ni přestěhoval nastálo. Po smrti své ženy našel azyl u svých dobrých přátel v Liberci a na chalupu dojížděl už jen sporadicky. Je pochován na hřbitově v Kytlici. 

Sabina Lojdová , Super.cz


Časová osa článků