Všude se mluví o vašem špatném zdravotním stavu. Co záda, stále bolí?
Musím to zaklepat. Cítím se už naštěstí lépe. Páteř sice stále zlobí, ale není to zas tak strašný, aby se s tím nedalo pracovat. Je to přesně v té fázi, kdy to bolí, ale zároveň může fungovat. Můj pan doktor mi zaručil, že svůj stav nezhorším, když budu dál pracovat.

Dá se váš problém popsat z medicínského hlediska?
Jelikož jsem bývalý vrcholový sportovec, mám na rozdíl od většiny lidí páteř úplně rovnou. Mám několik vyhřezlých plotýnek, které tlačí na nervy.

Předpokládám, že se váš stav zhoršil během náročných zkoušek na muzikál Baron Prášil...
Začalo to kupodivu, když jsem měl volno. Pan doktor mi potvrdil, že to není nic neobvyklého. Když je organismus v zápřahu, mnohdy funguje mnohem lépe než ve fázi odpočinku. Moje problémy nastaly zrovna ve chvíli, když jsem odjel do Řecka studovat roli Prášila. Tam jsem se jen učil, chodil na procházky, nic nedělal a do Čech už jsem se vrátil s bolestmi.

Jste tedy do smrti odsouzený k práci. Nesmíte se zastavit!
(smích) Přesně tak. Workoholik až do smrti.

Rád ale zmizíte z centra dění i na několik měsíců či let. Nemám pravdu?
V naší práci si nemůžeme příliš vybírat. Nabídky přicházejí nárazově v sinusoidě. Nikdy není ideální stav. Někdy je práce moc a my nemáme na vybranou. Už jsem se ale naučil včas vypnout. Když cítím, že jsem unavenej, dám si pohov.

Máte na mysli únavu duševní, nebo fyzickou?
Moje zaměstnání je fyzicky náročné, ale to mi nevadí. Spíš jde o psychiku.

Co vás nejvíc vysává?
Je to velká odpovědnost jak vůči sobě, tak vůči kolegům a divadlu. Ta práce je hodně stresující. Spíš pociťuju problém v tom, že za svůj jeden život prožívám na jevišti tisíce jiných životů. To se na psychice projeví. Nejsem technickej herec. Když něco hraju, tak to prožívám, a často jde o obrovské emoce, a tak to pochopitelně s člověkem zacloumá.

Bude před Divadlem Hybernia po vaší premiéře Barona Prášila přichystaná sanitka, nebo to tentokrát zvládnete bez zdravotního dohledu?
(smích) Když se mi během představení podaří navázat kontakt s hledištěm a dojde mezi mnou a diváky k výměně energií, jsem na konci spíš „nastřelenej“ než unavenej. Únava přijde mnohem později.

Teď budete na jevišti prožívat život barona Prášila. Našel jste se v té roli?
Nakonec ano, přestože mi to dlouho ­trvalo. Je to první kladná role, kterou v životě hraju. Našel jsem si k němu cestičku. Pro mě je ta postava někdo mezi Donem Quijotem a Cyranem z Bergeraku. Prášil sám o sobě není směšná postava, je jen naivní a do současného světa se nehodí. Z té směšnosti by měla být znát vnitřní moudrost staršího pána s nadhledem, kterého nezajímají obyčejné světské věci.

Vy ovšem rozhodně nejste realista, ale bohém, tak s ním určitě máte leccos společného...
Já nejsem v žádném případě realista. Rozhodně nejsem praktický člověk. V tomto jsme na tom s baronem Prášilem stejně. Já ale na rozdíl od něj ještě nemám jeho moudrost stáří.

Já jsem měl barona Prášila vždy za krále všech lhářů...
On není lhář. Je to vypravěč, který vypráví historky. Když zemře, královna Země fantazie mu udělí řád největšího vypravěče. Na závěr našeho představení proto baron Prášil usedne vedle královny na trůn.

Vy jste taky vypravěč?
Většinou raději poslouchám, ale občas taky nějakou historku přihodím k dobru.

Jak dlouho trvá, než v maskérně vyrobí z Dana Hůlky barona Prášila?
Mně to ze všech představitelů této role trvá asi nejdéle, protože jako jediný z kluků nemám paruku, ale upravují mi vlastní vlasy. Musejí mi nakulmovat po stranách „ruličky“. Líčení zase tak dlouho netrvá. Zatím jsme to zkoušeli asi dvakrát a zabralo to půl hodiny, ale ono se to časem zrychlí.

V představení létáte na dělové kouli nebo ptačím pařátu vysoko nad zemí. Přitom máte strach z výšek...
S výškou sice obecně mám problémy, ale tady to nějak nepociťuju. Během představení myslí člověk na tisíce dalších věcí, a tak na strach nezbývá čas.

Určitě nehrozí, že vás během přestavení zabolí záda a spadnete do hlediště do náruče fanynky?
Jsem jištěnej, tak případně zůstanu viset pod stropem (smích). Nepřipouštím si, že by se mohla stát nehoda. Vyškolili nás a dohlížejí na nás kaskadéři, kterým ­věřím.

Strach prý rád překonáváte, například ten z výšky jste léčil lezením po Himálaji. Trošku zvláštní způsob...
Přišel jsem na to, že nejfantastičtější drogou na světě je adrenalin. To žádná droga nemůže překonat. Jelikož mám strach z výšek, tak lezu po horách. Před sedmi lety jsem byl v expedici, která překračovala hlavní himálajský masiv, což bylo asi 5600 metrů nad mořem. Teď se chystáme s mým kamarádem vylézt na Mount Everest.

To jistě vyžaduje náročnou přípravu...
Jednak přípravu, pak taky čas a hlavně peníze. Vylézt na nejvyšší horu světa stojí pěknej balík.

A co jiné adrenalinové činnosti, než je vysokohorská turistika?
Zkoušel jsem asi dvakrát nebo třikrát bungee jumping. Byl to úžasnej zážitek. Už bych do toho asi ale nešel, protože mě štve, že se musíte spoléhat na to, že druhý člověk neudělá chybu. To mi hrozně vadí.

Potkáváte se rád se svou přítelkyní Šárkou Vaňkovou v jednom představení?
Jistě. Naprosto skvělý to bylo v Draculovi, kde hrála moji manželku. Prožitky jsou pak mnohem silnější a opravdovější. Je fajn mít někoho blízkého na jevišti. Konkrétně tady v divadle se sešla super partička. Není tu nikdo, koho bych neměl rád.

To chápu. Ze všech herců ve svém okolí tu máte nejvíce bývalých přítelkyň. Neuvažujete o tom, že byste založil Klub Hůlkových odložených žen?
Kdybych vám toto potvrdil, tak bych se v divadle se zlou potázal (smích).

Před Vánocemi jste se se Šárkou nakrátko rozešli. Co to způsobilo?
Když to řeknu otevřeně, tak jsme se nechali roze...t pomluvami a intrikami lidí, kteří nás nemají rádi. Když jsme si se Šárkou všechno vyříkali, přišli jsme na to, že se máme stále rádi, a to je nejdůležitější.

Můžete ji popsat jednou větou?
Šárka je skvělá ženská, na svůj věk velmi psychicky vyspělá. Máme spoustu společných zájmů a všechno hezky zapadá do sebe.

Stále se s ní snažíte o miminko?
Je to stále aktuální. Od začátku ale netlačíme na pilu. Kdyby se to stalo, dítě bude vítaný.

Zřejmě to souvisí s vaším věkem. Je vám přes čtyřicet a asi nechcete být starý tatínek...
Chtěl bych být tatínek, ne rovnou dědeček (smích).

Bude svatba, nebo nejdřív zdoláte tu osmitisícovku?
To s tím nesouvisí (smích). Jednu svatbu už za sebou mám, a tak se do ženění nehrnu. Nechci ale říct, že se to nikdy nestane. Kdyby tu bylo dítě, byla by to pochopitelně jiná situace. Je to otázka času a vývoje. Je zbytečný to uspěchat.

(Jiří Čeladník, Spy)