Dalo by se říct, že loňský rok byl pro prezidentku Kapky naděje Vendulu Auš Svobodovou (37) pozitivní. Stejně jako v předešlých letech dokázala získat obrovské částky pro svou nadaci a pomoci tak nespočtu nemocných dětí, provdala se za svého přítele Patrika Auše a dokonce získala i prestižní ocenění Žena roku Celine 2009, z něhož měla obrovskou radost. Jediné, co Vendulu hodně trápí, je zatím marná snaha znovu otěhotnět.

Vendulo, byla jste mezi 50 ženami české­ho showbyznysu nominovanými v anketě Žena roku Celine 2009. Kandidátky musely kromě jiného splnit tři podmínky, a to eleganci a šarm, osobitost a smysl pro dobré skutky. Na zákla­dě hlasování jste prestižní ocenění získala – máte z něj radost?
Určitě mě to těší. Pokud pro mě opravdu hlasovalo tolik lidí a měli ve mě důvěru, je to velmi potěšující.

Jaká by měla být podle vás žena roku?  Měla byste vy sama nějaká kritéria?
(smích) V roce 2004 jsem se stala v televizní anketě Ženou roku a pak to raději zrušili. (dlouhý smích) Teď ale vážně. Na světě není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. To znamená, že musíte splňovat nějaká kritéria těch daných lidí. Dle mého názoru by to měla být výraznější osobnost, aby se mohla ‚probít‘ a byla vidět.

Díky zkušenostem ze své práce – z Kapky naděje – vím, že je spousta lidí, doktorů, vědců, kteří by si takové ocenění zasloužili mnohem víc než lidé známí z médií. Na druhou stranu svoji práci dělám, protože ji dělat chci. Dělám ji ze srdce a možná na lidi působí to, že je to vidět. Oceněný člověk by měl také určitě mít zdravé morální zásady.

Když mluvíte o nadaci, bylo těžké při finanční krizi shánět tolik potřebné peněžní prostředky?
Vždycky je to těžké, (smích) ale musím říct, že nadaci krize až tak nezasáhla. Kapka naděje existuje devět let, letos oslavíme desáté výročí. Za tu dobu jsme rozdali 110 milionů korun do nemocnic a velmi se snažíme i s pomocí novinářů, aby bylo vidět, co se za ty peníze pořídilo.

Ono je to takové dvojsečné. Když někde přebíráte před zraky stovek diváků šek a máte na sobě večerní róbu, podpatky a výrazný make-up, tak si řeknou ‚to se jí to odnáší‘. Nikdo už ale nevidí, co všechno tomu předchází. Je za tím nespočet jednání, dohod a spousta práce.

Plánujete k desátému výročí nadace nějaké překvapení?
(smích) Myslíte ohňostroj? Na 20. února jsme připravili koncert Strom naděje a spl-něných přání, který poběží v přímém přenosu v České televizi. Tam se budeme snažit nějakou nestandardní formou lidem přiblížit charitativní činnost.

Mám pocit, že ve spoustě lidí vyvolává pocit nudy. Proto se je budeme snažit koncertem vtáhnout do děje, aby je to zajímalo a aby věděli, pokud by nadaci chtěli pomoct, proč a na co ty peníze mají dát.

Nedávno jsme vstoupili do nového roku. Když se ohlédnete zpět za tím loňským, můžete shrnout, co se vám povedlo a naopak?
Já jsem bohužel obrácená klikař­ka. Někam jedu a musím okamžitě nabourat. Nebo jsem dostala jako svatební dar kočičku, která má nějakou vrozenou vadu nožiček.

A to je jedna kočka z pěti tisíc koček. Prostě já jsem opravdu věčná ‚klikařka‘. (smích) Každopádně nejsem člověk, který bilancuje. Pokud mě tady na silnici nepřejede auto, tak mám ještě dost životního prostoru, abych bilancovala.

V podstatě jsem ráda za to, že mi funguje práce, že mám zaplať pánbůh zdravé dítě a že mám chlapa, který mi za to stojí a já jemu stojím za to!

Máte nějaká tajná přání, jak pracovní či osobní, která byste si ráda letos splnila?
Určitě jsem člověk, který má svoje ‚po obchodnu‘ vize a ‚po žensku‘ sny. (smích) Chtěla bych vést práci, již dělám, i nadále úspěšně. I když se vám leckdy stane, že na vás někdo zapomene, neváží si toho, co pro něj děláte, nebo nepoděkuje, musíte myslet na to, že je také spousta lidí, kteří vaši ochotu ocení a dodávají vám pocit, že jste opravdu potřební. Můj osobní sen je rozšířit rodinu.

Zatím se to tedy nedaří?
Bohužel zatím žádné pokroky. Pevně jsem doufala, že dětátko nadělím sobě i Patrikovi pod stromeček, ale člověk míní, osud mění. Proto jsem se rozhodla se tím nezaobírat. Jsou to neskutečné nervy. Teď jsem to v sobě sama trochu vzdala. Nechávám to zase na přírodě, třeba se stane zázrak a vyjde to. 

Když jste zmínila Vánoce, jak jste si svátky vůbec užila?
Parádně. Vánoce jsme slavili u tchyně, a to z důvodu, že jsem už nechtěla uklízet všechny ty balicí papíry. (smích) Mě to totiž šíleně nebaví. A Nový rok jsme přivítali na horách ve Špindlu.

Mimochodem v loňském roce se nejednou řešily vaše údajné problémy s alkoholem. Čím jste si tedy na Nový rok připila?
Samozřejmě šampaňským. Jsem člověk, který si rád s přáteli připije, ale určitě se neřadím k těm, kteří ráno vstanou a prv­ní, po čem sáhnou, je láhev s alkoholem. Myslím si, že tito lidé to nemají vůbec jednoduché.

(Jackie)