Ne že bych četla bulvár, to v žádném případě, ale dočetla jsem se, že ses tajně oženil...
Nenávidím titulky typu Tajná svatba. To spojení je nesmyslné. Já jsem se oženil, to je pravda, ale tajné to nebylo. Byla to prostě svatba neveřejná. Myslím, že svatba by spíš neměla být veřejná. Ale ano, oženil jsem se. A není potřeba vytahovat svatební fotky, ty jsou výhradně naše, a není třeba cpát je cizím lidem do obýváku na křídovém papíře.

A to, že se to odehrálo na Novém Zélandu, je pravda?
Ne, vzali jsme se cca 3000 km od Nového Zélandu, na Cookových ostrovech, 24. prosince. A byla to paráda.

Proč jste se rozhodli právě pro tohle místo?
Chtěli jsme si ozvláštnit Vánoce nějakým vzdáleným místem. Pacifik jako oblast mě vždycky lákala. Nejvzdálenější místo od Čech, úplně jiné klimatické podmínky, odlišný způsob života. Chtěli jsme být občerstveni. A povedlo se. Cookovy ostrovy nejsou tradiční destinací, jako je Bora Bora nebo Tahiti. Neexistuje tam hyperluxusní resort, kterých jsou na světě mraky. Je to místo, kde turisté bydlí v bungalovech s vlastní kuchyní a jsou odkázáni na místní sortiment. A díky tomu jsme poznali spoustu přátel. Snažili jsme se s tím ostrovem žít.

Jak se to projevovalo?
Možná jsem blázen, ale každé ráno jsem si kupoval místní noviny. Sledoval jejich kauzy a pomlouval místní politiky. Udělal jsem si tam řidičák, pil místní pivo, zvali jsme sousedy neturisty na večeře a snažili se splynout s místními.

Nebylo vašemu okolí líto, že všichni přišli o svatební koláčky?
Naše rodiny to věděly docela dlouho, někdo to přivítal, někdo se s tím smířil. Ale bude nám třicet, a tak to nechali na nás.

Jana je právnička. Necítíš se vedle ní, jako každý ješitný chlap, tak trochu méněcenný?
Cítím se stále podřadněji a podřadněji. Zejména teď, kdy její kariéra v rámci korporátního práva strmě stoupá vzhůru...

...a tvoje hvězda klesá?
A moje hvězda klesá. Ale máme moderní manželství, které vychází vstříc emancipaci, kdy je žena úspěšnější než muž. Já se teď učím vařit v Pražském kulinářském institutu. Učí nás tam takoví velikáni jako Zdeněk Pohlreich, Vašek Frič nebo Jirka Král. Snažím se tam minimálně jednou měsíčně dostavit a nebojím se říct, že zvládám plněné papriky, kachnu, kapří salát za studena, hráškový krém a další a další... Ne, vážně – jsem šťasten za to, že se Janičce daří, a méněcenný jsem si nikdy nepřipadal. Jedna z výhod našeho páru je, že jsme tým – harmonický, organizovaný a šťastný. Je to logické, u mnohých párů vzácné, ale se svou manželkou jsem strávil veškerý volný čas za poslední tři roky.

Ty kurzy znamenají, že teď umíš vařit lépe než manželka?
To si nepokrytě a sebevědomě musím přiznat. Ale je fajn, že vařím, jen když se mi chce. Až budou děti, asi se to změní. A začne vařit Janička na mateřské dovolené.

A to bude přibližně kdy?
24. října 2012. Tohle se samozřejmě nedá naplánovat, až to přijde, tak to přijde. Do té doby chci co nejvíc pracovat, rád bych rodinu finančně zajistil.

Máš nějaké úchylky?
Úchylku nemám žádnou, ze všech úchylek jsem vyrostl. Blíží se mi třicítka a úchylky prostě mizí. I když je pravda, že kdysi dávno jsem měl takovou úchylku. Myslel jsem si, že všechno stihnu. Žil jsem strašně rychle, všude jsem musel být, všemu rozumět a všechny zajímat. Ale to mají asi všichni mladí ambiciózní lidé. Naštěstí je věk velkorysý.

No a co nějaká sexuální úchylka?
Moc se všem omlouvám, ani tady nepotěším. Ale chtěl bych říct, že děkuju novému panu šéfredaktorovi za to, že si mě vybral pro tento rozhovor. Respektive on se mě neptal, zda udělám rozhovor. Zavolal a řekl: „Uděláš rozhovor.“ Tak jsem tady. Začíná nová éra bulvárních novinářů.

Ano. Říkals, že na mě máš jen čtyřicet minut. Trochu mě to uráží, ale budu se snažit se s tím poprat. Co tě tak zaměstnává?
Právě letím z reklamy a za chvíli mám dabing.

Máš vůbec nějaká zadní vrátka, kdyby se náhodou stalo, že bys přestal moderovat?
Pravda, je otázka, jak dlouho může člověk moderovat. Ale mám produkci na DAMU. Rozhodně by člověk měl dělat to, co umí nejlíp. To je u mě moderování a jsem za to vděčný. Možná ještě psaní by mi šlo.

Možná když se budeš hodně snažit, taky ti jednou jako mně nabídnou, abys dělal rozhovory do Spye!
To bych si moc přál! Ale zatím se budu ­držet moderátořiny. Výhodou je, že když člověk něco moderuje, stíhá sledovat i to, jak se ten daný pořad vyrábí. A pak může s těmi znalostmi zkusit třeba právě produkci. Tenhle přechod zvládl skvěle Petr Lesák a v zahraničí to dělá většina moderátorů. Přijde úspěch, a tak se stanou producenty vlastních pořadů a televize od nich produkt kupují. V Čechách mi přijde, že v mnoha případech kvalitu poráží nízká cena a kontakty.

Co tě baví v českých televizích?
Pořadů, které jsou fakt dobré, je strašně málo. Dívám se akorát na Den D nebo Ano, šéfe. Konečně se dostávají do televize lidi, kteří opravdu něco umějí. Zdeněk Pohl­reich je toho zářným příkladem, stejně tak Tomio Okamura nebo Dana Bérová. Něco umějí, a tak diváka zaujmou. A poslední Superstar byla udělaná stejně dobře jako všude jinde ve světě, z toho zpracování jsem si sednul na zadek. Peter Núňez je nejlepší režisér velkých pořadů v Česku a na Slovensku.

Ty jsi ale moderátor. Je to náročná práce?
Jsem hrdý, že moderuju a že se mi to daří, protože dneska moderuje každý jouda. A všichni si myslí, že to je jednoduché. Miluju modelky, které se učí nazpaměť text, aby uvedly přehlídku spodního prádla. Přemýšlejí, jak u toho budou vypadat a jak lidem popřát krááásný večer. Žijí v tom, že budou středem pozornosti, a neuvědomují si, že jsou jen prostředníkem. Moderovat v Čechách umí každý. Jelit, který v životě neviděly mikrofon a nazývaj se moderátory, jsou mraky – každá modelka za zenitem; herečka, která skončí v seriálu; oběti reality show, muzikanti –, každej se do toho tlačí. Přitom je to disciplína, která vyžaduje přípravu a pokoru. Jak by mi jistě potvrdil kolega Leoš, i devadesátivteřinový vstup v rádiu musí být připravený. Kolikrát se ve studiu dořveme za vstup bez pointy, za nepřipravenost – každý den pondělí až pátek, tři hodiny. A ne s prstem v nose. Mimochodem největší neštěstí je moderující herec. Říkám jim replikanti, průměrně zahrají moderátora, ale to je všechno. Tedy až na pár světlých výjimek.

To zní radikálně. Když se tak snažíš, proč nejsi v televizi? Nejsi vidět...
Jsem. Třeba zrovna tuhle sobotu na ČT 1 běží Taneční skupina roku. V devět večer. Ale je fakt, že nejsem vidět tolik jako před dvěma lety. Ptal bych se jinde, ale možná je to tím, že není moc pořadů pro moderátory. A jediné, co mě utěšuje, je, že za ty dva roky, co nejsem vidět, mi jako by nic neuteklo. Neobjevil se pořad, kdy bych si řekl: Škoda že ho nedělám. Jsme v éře seriálů.

A co hrající moderátor? Jaký jsi herec?
Dělal jsem zkoušky na DAMU, ale nebyl jsem schopný si zapamatovat monolog. Takže mě nevzali. A i kdyby mě vzali, jsem přesvědčený, že bych byl průměrný až podprůměrný herec a ten život by byl daleko těžší, než je. Neumím se vcítit do nějaké jiné škatulky.

Co tě nejvíc naplňuje?
Cestování. Svět je strašně velký a máme jen jeden život, abychom ho stihli poznat. Ale chce to vyhýbat se všem takovým těm mnohahvězdičkovým resortům, splynout s okolím. Většinu peněz investuju do cestování. I když pro rok 2010 investice přehodnotím.

Umíš si představit, že bys umřel?
Je to zvláštní představa prázdna. Když mám depresi, představím si smrt a je mi líp. Mimochodem, dobré téma.

Dobře, zkusím být pozitivnější. Je něco, čeho lituješ?
Ne, litování je ztráta času. Vezmu si z chyb ponaučení, ale jedu dál. Ale ano, například bych příště zůstal na VŠE a stal se inženýrem. Ale možná taky ne.

Jsi dobrý v posteli?
Neobjevily se stížnosti.

A úplně nakonec – ráda bych tu každému svému respondentovi dala prostor, aby cokoli vzkázal jakékoli české celebritě. Co to bude?
Chtěl bych vzkázat Daře Rolins, že jí zavolám.

(Nikol Štíbrová, Spy)