Na luxusním záchodě pro invalidy je příjemně. Šero, vůně jako v parfumerii a madlo pro vozíčkáře, na které si můžu pověsit džíny a košili. A podivná, depresivní hudba. S trenýrkami a boxerským trikem si natahuju rozhodnutí nepodlehnout a dohrát svou výstřední roli až do konce. Za pár minut mě zavolají do ringu.

Můj původně plánovaný soupeř nedorazil. „Dostaneš někoho trochu pokročilejšího, ale klid, bude to v pohodě.“ Už ani nejsem nervózní, protože když se situace zvrhne do absurdity, můžete ji jen pozorovat. Shrňme si to: Člověk, který si box pořád ještě plete s lovem neviditelných much a plive krev při pokusu doběhnout tramvaj, se přihlásí na turnaj bílých límečků. A ve finále nastoupí proti chlápkovi, který má v lize odboxováno čtrnáct zápasů, přičemž pět posledních vyhrál.

Extrémní zvědavost? Zvrácený typ odvahy? Nebo diskutabilní schopnost udělat ze sebe v zájmu extrémního zážitku pitomce? „A do červeného rohu David ‚Klokan‘ Rozikruz, váha osmdesát devět kilo, věk třicet osm... a ring volný!“ Unikátní sběrný dokument FHM mapuje cestu z redakčního gauče až do arény plné rychlých tvrdých rukavic.

Měsíc do zápasu

Nějakou dobu už trénujeme, ale pořád jsme začátečníci. Kolega Staněk a já. Technika nic moc, ale při sparingu projevujeme jisté odhodlání. Tak proč si vlastně nebouchnout naostro, v jiných klubech musí být i takoví jako my (první chybný předpoklad).

A navíc – za měsíc se fyzička doladí, stačí běhat po pásu a mávat švihadlem (druhý chybný předpoklad). Dvakrát týdně se potíme u pytlů, na lapech i v ringu. Turnaj bílých límečků „někdy na podzim“ nám připadá jako nesmírně vzdálená, mlhavá budoucnost, proto lákavá budoucnost.

Neboli čeká nás zápas, ale nevíme kdy, nevíme s kým a vlastně ani nevíme, jestli tam půjdeme. Vzrušení bez rizika. „Hele, kluci, teď na vás nebudu mít měsíc čas,“ oznamuje náš stálý trenér a stahuje se z dohledu, ale náhrada se samozřejmě najde.

Tři týdny do zápasu

Všechno špatně. Dva tréninky s prvním suplentem znamenají něco jako festival údivu. Na obou stranách. „Takže vy jste úplní začátečníci,“ ujišťuje se trenér poté, co mu předvádíme pár úderů. „Jo, tak nějak.“ Nikdo nesmí zjistit, jak dlouho se už kolem boxerského klubu potloukáme.

Nikdy a nikdo. Náš nový kouč má pozoruhodný styl a dozvídáme se věci, o nichž jsme nikdy v životě neslyšeli. „Při direktu se vytáčejte na obě špičky, ať  jste vyšší a boucháte shora dolů.“ V boxu jde o koordinaci těla, a když máte myslet zároveň na nohy, ruce a tělo a nutit je k podivným výkrutným pohybům, máte za chvíli hlavu jako kombajn. „A vy chcete jít na ten zápas? Hm...“ Už totiž víme datum. Sedmého října v restauraci Kobe na Václaváku. V recepci se povalují letáky.

Celé se to uzavírá do konkrétních obrysů, což je na jedné straně fajn, protože teď už můžeme říkat, že sedmého máme zápas – nicméně zmizel milosrdný opar nejistoty.

Čtrnáct dní před zápasem

Změna trenéra. První suplent se nás celkem rád zbavil, což se dá pochopit. Vnutili jsme se Erikovi, boxerskému profesionálovi, v létě jsem u něj byl na soustředění, což jste mohli zaznamenat v předminulém FHM. Heslo Všechno špatně pokračuje.

Většinu času uvažujeme, jestli dokážeme udělat aspoň jeden pohyb bez chyby a jak je možné, že jsme se to naučili blbě. „Necpi ty lokty tak nahoru.“ „Proč nevytáčíš boky?“ Kolega zvyšuje běhovou frekvenci, kromě hlavních tréninků dolaďuje formu několikrát týdně.

Fyzička je ostatně největší problém i pro mě, chtělo by to tuning plic, mám pocit, že žiju na kyslíkový dluh, a nijak zvlášť se to nelepší. Proč? Možná bude stačit potěmkinovská výdrž – dvakrát dvě minuty bych měl zvládnout v pohodě. Při sparingu vydržím mnohem víc.

Začínám tušit, co je k. o. Dneska mě Erik málem vypnul na bradu. Zaklonil jsem se a jeho rychlá arménská pěst dopadla přesně na nervový uzel. Svět se rozostřil a chvilku se vlnil jako chaluha, kolena trochu povolila, ale ustál jsem to. Sakra.

Taková nedokončená narkóza. „To nebyla velká rána, jenom takhle, podívej,“ vysvětlil mi Erik a dal mi na ukázku ještě jednu (o něco menší). Do čelistního kloubu mi v tu chvíli někdo zarazil kudlu. Nový cíl: Když prohrát, tak na body, nechci si na veřejnosti lehat. Byl jsem si zaběhat kolem hřbitova, třeba to pomůže.  

Týden před zápasem

Kolegovi se sesypala záda, je to v hajzlu, jdu sám. Pořád ještě nevím, s kým, ale záchranný plán se zhroutil. V nejhorším jsme si mohli dát veřejný sparing spolu – spolehlivá záruka stejné úrovně. Bylo by to nefér? Chce publikum vidět krev?

Myslím, že bychom je oblafli, ale je konec, pojedu naostro. Jeden trénink odpadá, trenér onemocněl. Jdu sám, trochu bezcílně se motám po gymu, bouchám do pytlů a pozoruju se v zrcadle. Ten pohled se mi nelíbí, Mika Tysona nepřipomínám a potím se jako hovado už po pár vteřinách.

Představa, že bych se měl v ringu postavit komukoli kromě chromé a opilé sběračky klestí, mi připadá dokonale šílená. Tak nesmyslná, že vlastně ani nevěřím, že k zápasu dojde. Mám přece nějaké hlídače s křídly, tam nahoře...

Šest dnů do zápasu

Právě se chystám usadit v kině a vychutnat si Tarantinovy Hanebný pancharty. Zvoní mobil, volá Roy Scarlett (majitel klubu Delroy’s Gym, který večer bílých límečků pořádá). Slyším ho blbě, ale stačí to, aby večer získal pachuť hrozby.

„Hele, kolik vážíš?“
„Osmdesát devět.“
„Fajn.“
„Ty pro mě máš soupeře?“
„Vypadá to, že jo.“

Do kapsy už tu debilní krabičku zasunoval docela jiný člověk. Takže nahoře se na mě zase vybodli. Z filmu nic moc nemám, zato si do detailu představuju, co asi vyfasuju za opici a jestli existuje způsob, jak se z toho vyvléct. Neexistuje, teď už je to otázka cti.

Pět dnů do zápasu

Krouží kolem mě a občas mi přejede žaludek žraločí ploutví. Strach, snaží se mě dostat. Kontruju sobotní návštěvou gymu. Je tam i náš první suplent: „Jsi pilnej, ale do středy už to nedoženeš.“ Mám rád lidi, kteří jsou vtipní od přírody.

V prázdném gymu se pohupují osamělé pytle, a jestli tipujete, že na mě doléhá melancholická nálada – jo. Přichází Zdeněk, další účastník souboje, lehká váha. Spárujeme tři kola po třech minutách.

Při pohledu na kmitající pěsti mám pocit, jako bych se díval na zrychlený film, a ke konci posledního kola už si připadám jako unavený lední medvěd obklíčený hordou Eskymáků. Co musím udělat, aby se mi zvedla fyzička? Oběhnout zeměkouli a dát si milion angličanů?

Tři dny do zápasu

„Nemáš povolení dát ránu, aniž do toho dostaneš rotaci těla a rameno,“ oznamuje mi Erik, „prostě nemáš. Jasný? Říkám ti to pořád.“ Bohužel marně. Ještě že nespárujeme. Boxovat s Erikem znamená pokoušet se strefit do skákající gumové kuličky.  Technika pořád kulhá, spí, je nemocná, nefunguje. A potřeboval bych dvakrát větší plíce. Mám shánět doping? Co by tak pomohlo? Shrňme si to: Dobrovolně jsem se přihlásil na zápas v boxu, aniž jsem měl techniku a fyzickou kondici.

Tréma (zkusme záchvaty strachu pracovně nazývat trémou) přestává být přirozeným respektem z veřejné performance. Ostatně nebylo by to poprvé, kdy bych se veřejně znemožnil. Zatím ale jen v oblastech, v nichž jsem měl aspoň základní sebedůvěru. Můžu si za to sám.

Chtěl jsem vědět, jak se cítí hemingwayovský starý boxer, který nastupuje do zápasu s vědomím, že nemá šanci na úspěch. Ale jde tam. Tak jo, je to průzkum, vzácná zkušenost nevyhnutelné porážky. „Do středy nic, odpočívej,“ radí Erik a dodává, že vyhrajeme. Z tónu hlasu je ale jasné, že tomu nevěří, což je v celém tom cirkusu nejspíš  jediný správný předpoklad.

Den zápasu

Teď už je to fuk, za pár hodin si už budu dávat suši. Ten druhý je určitě taky nervózní. Měl by, je to začátečník, nějaký architekt nebo manažer nebo co. Zvláštní pocit – pouhá myšlenka na zápas mě vysiluje, chce se mi spát a lehce mě bolí hlava. Zlomí mi nos? Proberu se v sanitce? Zaskočí mě neuvěřitelná smůla a zítřejší noviny budou psát o „kuriózní smrti v ringu“? Mozek vyrábí drastické scénáře.  Sedím v redakci, ale dokážu se soustředit maximálně na tenhle odstavec.

Vedle u pingpongového stolu jsem si vyzkoušel pár direktů a háků, pohyb pomáhá. Další zvláštní pocit – na večer se netěším, ale zároveň jsem na sebe zvědavý. Zdá se, že racionálnější část mého já se oddělila a pozoruje svého šílenějšího dvojníka. No, sport má být radost, pohoda, fair play, ne? Je půl šesté, až tuhle obrazovku uvidím příště, budu mnohem, mnohem zkušenější.

Hodina do zápasu

„Ukažte nos,“ požádala mě sympatická doktorka, vzala ho do zkušené dlaně a jemně zacloumala. Načež si poslechla srdce, plíce, zatahala mě za prsty a prohlídka skončila. Prošel jsem. Tou dobou už jsem měl za sebou tři důležité úkony. 1. Holka, která se tvářila jako asistentka, si mě napsala na seznam účinkujících. 2. Vymyslel jsem si přezdívku. Každý tu musí mít vtipný nick, takže pro dnešní večer budu Klokan. 3. Řekli mi, že můj začátečnický soupeř nedorazí, ale mají náhradu, někoho lehce pokročilejšího.

Fajn. Za chvíli jsme se potkali v úzké chodbě, která zároveň sloužila jako jedna z šaten. Konverzujeme...

„No nazdar, ty vypadáš jako boxer. Kolik máš zápasů?“
„Asi čtrnáct...“
„A posledních pět neprohrál,“ dodal za svého svěřence Stanislav Tišer, legendární šéf BoxClubu Žižkov. „Ale neboj, je lepší boxovat s někým zkušeným, už ví, jak se hejbat, jak brzdit...“
„Pojedeme lehce, v pohodě,“ uklidňuje mě můj soupeř Vojtěch Ješátko a vypadá, že to myslí vážně.

Jasně. Má už tak dost výstřední situace dostala natolik absurdní rozměr, že nemá smysl dělat si starosti. Oba jsme těžká váha a nastoupíme jako čtvrtí, poslední klasický box, vyvrcholení staré školy. Po nás už jen jeden zápas v thaiboxu a konec. No tak to je ideální. „Dobrý večer, vítám vás v restaurantu Kobe, jmenuji se Tomáš Matonoha a jsem amatérský boxer.“ Už to začalo, nejdřív exhibice capoeiry a už se řežou lehčí váhy.

Stojím mezi ostatními v zákulisí, pozoruju, jak do sebe malí borci buší, další dva zápasy, pauza, čekáme jako estrádní umělci – a pak slyším svoje jméno a měl bych nadšeně vtrhnout do ringu a zaparkovat v červeném rohu. Objevil se Erik, můj trenér a kouč.

„Tak pojď..., počkej, kde máš rukavice?“
„Nevím, nikdo mi žádný nedal.“

Pro dnešní večer jsou předepsané dvacítky a nějak jsem čekal, že mi je místní zřízenci připraví. Erik se vrhá do tašky a vytahuje dvě obří červené plácačky.

„A ručník?“
„Ten taky nemám.“ Vybavil jsem si froté hadřík na krku svého soupeře. Jo tak...
„A pití?“
„Taky ne.“

S jednou rukavicí napůl nasazenou jsem se propletl provazy ringu a nejspíš jsem nějak pozdravil publikum, které se u svých stolečků cpalo japonskými specialitami. Rozhodčí se přesvědčil, jestli mám chrániče zubů, a vyzval mě, abych si zastrčil triko do trenýrek – podle pravidel musí být čára pasu „zřetelně vyznačena elastickým, 10 cm širokým pásem“. „Box!“

A jedem!

A je to tady. Jestli někdo z vás čekal, že se stane zázrak a nějaký magický Číňan mi z vrcholku posvátné hory pošle do těla techniku a energii – ani náhodou. Vlastně to bylo ještě horší. Překvapivě horší. Roy mě sice upozorňoval, že při zápase jde technika i fyzička o třicet procent dolů, ale teď mám pocit, že na třiceti spíš zůstala. Připadám si jak v hypnóze: „Vaše ruce jsou těžké, velmi těžké...“ Mezerou mezi rukavicemi vidím poskakující postavu, občas ji zasáhnu, ale slabě a pomalu.

Připadám si jako lachtan na suchu. „Nandej mu to, spisovateli,“ řve někdo z publika. Rád bych aspoň formálně vymyslel nějakou kombinaci, ale nejde to, soupeřova poloha těla se mění rychleji než má schopnost uspořádat myšlenky. Dvouminutovka je nechutně dlouhá, zpocenýma ušima přes helmu slyším nespokojené hučení publika. Je už tohle ostuda? Gong. Konečně. Mám dost, kyslíkový dluh až do příštího roku. Jak dlouhá bude pauza? Jdu do svého rohu a Erik mi něco radí.

Něco o delších kombinacích. Já chci jen kyslík, víc vzduchu a míň potu. Další kolo. Pořád funím jako nemocný kanec. Tak tohle je přesně ta nálada – nemůžete, ale musíte. Druhé kolo je rychlejší – z hlediska inkasování ran. Kolega pochopil, že lidé v publiku chtějí vidět aspoň minimální snahu, takže mě oklepává jako kuchař minutku. Lehce, rychle, profesionálně a naštěstí bezbolestně.

Svět se mi smrskl na nevypočitatelné černé rukavice a ochromené plíce, které nedokážou svalům dodat palivo. Kryju se a občas kontruju, ale nemá to šťávu. S porcí sadistické rozkoše pozoruju, jak mi do hlavy a žeber tepou dokonale technické údery, a zbytkem mozku uvažuju, jak dlouho tenhle tanec ještě vydržím a kde je chyba.

Znamená to, že tohle legrační tělo víc nezmákne? Přihlásily se alergické průdušky? Publikum vypadá jako šmouhy a soupeřovy rukavice jsou čím dál rychlejší, ale než mi z toho stačí definitivně hrábnout, zvoní zvonec a celé to bizarní dobrodružství končí.

Krev mi neteče, nos mám celý a neprobral jsem se v sanitce. Fajn. Vítězova ruka letí nahoru a za dvacet minut do sebe házím suši. Teď k čemu to vlastně celé bylo? Mohl bych napsat něco o další extrémní situaci do sbírky, o průniku beznadějnou situací, o testování vlastního těla, o tom, že až se příště podívám na řežbu v ringu, budu tušit, jak se ti dva cítí, nebo prostě o frajeřině.

Nic z toho ale tenhle adrenalinový, ponižující, astmatický, ale v podstatě fantastický zážitek nevystihuje. Nejspíš by stačilo na podlahu ringu napsat vzkaz, který škrábou vandalové do hradních zdí: „Byl jsem tady. David Rozikruz, 7. října 2009.“ Jestli máte chuť zjistit, co přesně to znamená, budete muset natáhnout rukavice. Jinak to fakt nepůjde.

Límce mezi provazy

Stručně o white collar boxingu…

Kde WCB vzniklo: V New Yorku v devadesátých letech minulého století. V legendárních boxerských klubech začali nad šílenci z ghett převažovat chlápci, kteří chodí do práce v kravatě.

Pravidla: Stejná jako v amatérském boxu, jen časy bývají kratší plus rukavice musí být minimálně čtrnáctky a někde i větší. Jde o zranění – čím větší ploutev, tím menší modřina. Potřebujete i helmu, suspenzor a chránič zubů.

Kde zjistíte víc: Videa ze zápasů prvního večera WCB v Česku najdete na stránkách smíchovského fitness centra Delroy’s gym: delroys-gym.cz

(David Rozikruz, FHM)