Jsem sice hodně mladá, ale začínala jsem poměrně brzy. Už v pěti letech. To jsem hrála ve dvou seriálech. V jednom jsem účinkovala do svých osmi let, v tom druhém do desíti. Hned nato jsem začala točit film.

Nemyslím, že bych si tím nějak ukrátila dětství. Dětství nejde zkrátit, ale rozhodně se něco změnilo. Byla jsem o krok napřed před svými kamarádkami ze školy.

Vliv na to měla moje matka, která je sama seriálovou herečkou. Otec je z úplně jiné oblasti – je profesionální hasič. Máma odjakživa toužila po tom, abych byla lepší než ona a dostala se dál. Nevím, jestli se jí její sen někdy splní. Podle mě se tak zatím nestalo.

Asi největší rozdíl mezi mnou a mými vrstevníky byl přístup k učení. Spoustu času jsem trávila na natáčení, takže jsem učivo doháněla doma. Moc mě to nebavilo a dlouho jsem to nepovažovala za důležité. To už dnes neplatí. Teď se snažím spíše vzdělávat, než abych budovala svoji hereckou kariéru.

Televizních herců je v Americe spousta. Přestože jste dnes a denně na obrazovce, nutně to neznamená, že budete slavná a atraktivní pro filmové režiséry.

Dramatickou změnu znamenal seriál Hrdinové. Ten mi pomohl na cestě vzhůru. Přesto jsem pro spoustu lidí zůstala „tou blondýnou“.

Seriál Ally McBealová byl také poměrně úspěšný, i když pro mě to byla spíše další práce. Sice jsem hrála dceru hlavní hrdinky, ale zase jsem zůstala jen jednou tváří z mnoha.

Nabídky dostávám pořád. Jak do filmů, tak do seriálů. Tím, že jsem začala tak brzy, mi nepřipadá tahle profese nijak výjimečná. Hledám proto další cesty, jak se realizovat ještě jinak.

Určitě nehledám možnosti v diametrálně odlišné oblasti. Jako že bych třeba šla jezdit s hasiči. Prostě jsem zkusila zpěv a modeling.

Jako někdo, kdo se objevuje od šesti let před kamerou, jsem měla mezi modelkami určitě zvýhodněnou pozici. No a co? Jiné modelky jsou zase hezčí.

Hudba je dobrá, mám ji ráda. Těší mě, když mohu nahrávat písničky k filmu. Samozřejmě mě těší i to, když jsem nominovaná na nějaké ocenění, jako třeba na Grammy, ale není to ten důvod, proč bych muziku dělala.

Já svoji slávu nijak nevyužívám. Jsem úplně normální a herectví beru jako jakoukoli jinou práci. Přece to, že se objevuji v záři reflektorů neznamená, že jsem nějaký božský dar téhle planetě.

Moje soukromí popularitou nijak netrpí. Dokážu si uhájit hranici, přes kterou nikdo nesmí.

Naštěstí nepatřím mezi typy, kterým spí fanoušci na prahu před domem. Občas mi někdo udělá nabídku, ale to je snad v tomhle věku normální, ne?

Jsem postižená prostředím, ve kterém se pohybuji. Všechny mé vážné známosti byli zatím herci. Ale to je logické. Když jste s někým během natáčení ve dne v noci, tak se mezi vámi vytvoří vztah. Obdivuji mamku, že si vzala hasiče.

Tyhle vztahy s sebou nesou to riziko, že stejně jako začaly, tak také skončí. Představuji si, že až najdu toho pravého, budeme spolu až do smrti. Zároveň počítám s tím, že to nejspíš bude všechno jinak.

Určitou angažovanost považuji za svoji povinnost. To je jediná věc, při které je popularita k něčemu dobrá. Zasazuji se proti lovu delfínů na Havaji. Vím, že na mnoha místech světa trpí i lidé, kteří by zasluhovali možná větší pozornost než zvířata, ale myslím si, že dokud se nenaučíme mít respekt ke zvířatům, nebudeme ho mít ani k sobě.

(Petr Diviš, Esquire)