Iva Pazderková: Blondýny jsou vyčleňovány ze společnosti
Blonďatý gen je vzácný a po zrzavém nejslabší. Toho začaly blondýnky v minulosti zneužívat.
15. 11. 2009 08:00
Herečka Iva Pazderková (29) svolila k rozhovoru za podmínky, že se bude týkat výhradně charitativního kalendáře Odvaha pomáhat, na kterém se podílela. Nebyla to ale vůbec nuda, jak by se dalo čekat.
Charitativní kalendář Odvaha pomáhat obsahuje fotografie různých sdružení dobrovolných hasičů, kteří nasazovali zdraví a mnohdy i životy při povodních. Spolu s hasiči jsou na snímcích i známé osobnosti, kromě Ivy Pazderkové tam najdeme modelky Pavlínu Němcovou, Janu Doleželovou a Terezu Budkovou, zpěvačku Helenu Zeťovou a také Lou Fanánka Hagena, zpěváka Tří sester.
Ivo, když se tak dívám na vaše fotografie v obležení dobrovolných hasičů, napadá mě, jestli jste jako malá chtěla být hasičem jako dráček Soptík.
Dráček Soptík mě vždycky bavil, ale hasičem jsem nikdy být nechtěla. Aspoň si to nepamatuju.
Čím tedy, princeznou?
Já jsem chtěla být kosmonautkou. A pochopitelně popelářkou, to asi každý.
Jak jste se vůbec dostala k projektu focení kalendáře Odvaha pomáhat?
Oslovila mě přímo Martina Kafková, která má tenhle projekt na starosti. Měla jsem z toho hroznou radost. Je to vynikající projekt právě proto, že například mediální pozornost se povodním věnuje většinou jen v akutním čase, když se povodně dějí. Ale lidé postižení touto katastrofou potřebují pomoc neustále, dlouhou dobu potom, co povodně opadnou. Což samozřejmě vyžaduje stálé nasazení dobrovolných hasičů a kvůli nim tento projekt vznikl. Je mi ctí, že jsem se ho mohla zúčastnit.
Vy osobně jste měla někdy zkušenost s podobnou přírodní katastrofou?
Mám prarodiče v Uherském Hradišti, a když byly v roce 1997 obrovské povodně na Moravě, tak jim voda vyplavila dům. Dokonce jsme dlouho nemohli babičku s dědou najít, protože je tehdy vojáci odvezli do bezpečí a nikdo nás o tom neinformoval. Takže toto je moje osobní zkušenost s obrovským strachem a bezmocí. Naštěstí všechno dobře dopadlo. A právě díky takovým lidem, jako jsou například dobrovolní hasiči, vojáci a podobně.
Vám konkrétně tedy nikdy nemuseli pomáhat? Kromě té fotografie v kalendáři, kde hasiči pomáhají blondýnce se zlomeným podpatkem?
Naštěstí ne. Ale jsem vděčná za pocit, že tady jsou, a kdyby se něco stalo, tak že se té pomoci dočkám.
K téhle konkrétní fotografii (a zlomenému podpatku) se nicméně váže jeden docela vtipný příběh...
Ano, velice vtipný. Ještě než se k němu dostanu, tak musím říct, že to focení probíhalo fantasticky – já jsem byla poprvé v životě v hasičárně, ti chlapi, kteří jsou v onom sboru, jsou jeden vedle druhého naprosto skvělí, otevření, dobrosrdeční, stateční lidé, takže mě velmi hezky přijali. Já jsem před nimi měla hroznou trému, protože si jich strašně vážím. Seznámili jsme se, oni mi vysvětlili, proč mají na helmách různé přezdívky, jako například Šmoula, Kočkolap, Chemik a podobně, takže jsem se dozvěděla spoustu věcí ze zákulisí, dokonce si vyzkoušela i hasičské boty... Co se týče té fotografie samotné, kde mám ulomený podpatek, tak to bylo docela legrační, protože bylo potřeba ten podpatek ulomit. Nejdřív na tom pracovali pánové z týmu, potom všech šest hasičů, a nikomu se nedařilo. Zkoušeli to samozřejmě i brutální silou, snažili se ten podpatek urazit sekerou a podobně. Nakonec stačilo vzít šroubovák a jednoduše ho vyšroubovat.
Vidíte a já si vždycky myslel, že taková věc, jako je dámský podpatek, se zlomí velice snadno. Obvykle ve chvíli, kdy to člověk nejmíň potřebuje.
To je za prvé Murphyho zákon, za druhé je to pro mě potrvzení, že to byly kvalitní boty (smích).
Nebylo vám tedy líto je takhle zničit kvůli focení?
Samozřejmě že my ženy z týmu jsme zaplakaly! Ale koneckonců to bylo pro dobrou věc. V celospolečenském kontextu byla ta destrukce opravdu minimální (smích).
Už se vám to někdy stalo – a volala jste v tom případě muže na pomoc?
Nikoho jsem nevolala, vždycky jsem prostě dopajdala, kam bylo potřeba.
Když jsem se na ten snímek díval, napadlo mě, že blondýna se zlomeným podpatkem, odkázaná na pomoc mužů, je takové typické klišé. Vy sama hrajete „hloupou blondýnu“ v pořadu Na stojáka...
Na těch fotkách jsme všechny stylizované do podoby žen, které potřebují pomoc a hledají ji u těch nejfundovanějších. Naše „problémy“ na oněch fotkách jsou opravdu legrační. Tam šlo spíš o ten kontrast, a aby to bylo vtipné, aby to zaujalo. Myslím, že to krásně vyšlo a pánové se docela bavili. Takže bych neřekla, že to byla nějaká stylizace jen kvůli tomu, že dělám v pořadu Na stojáka blondýnu.
Myslíte, že tu historku s podpatkem (nebo vlastně jakoukoli jinou historku z focení) můžete ve svém pořadu využít?
Samozřejmě že můžu.
Jsou vaše monology „hloupé blondýny“ improvizované?
Z velké části.
Jak se vám spolupracovalo s ostatními kolegyněmi, které se na kalendáři podílely, tedy s Pavlínou Němcovou, Helenou Zeťovou, Janou Doleželovou a Terezou Budkovou?
My se na tom focení vůbec nepotkaly. Každý ten hasičský sbor byl v podstatě na jiné straně republiky, takže focení vždycky probíhalo jen s jednou. Ale například s Pavlínou Němcovou i Helenou Zeťovou se znám, takže i kdyby to bylo hromadné, tak to určitě proběhne ve velké pohodě.
A která z fotografií – kromě té vaší – se vám líbí nejvíc?
Já jsem neřekla, že ta moje se mi líbí nejvíc (smích).
Dobrá, to jsem spíš jen předpokládal...
Vůbec nemůžu říct která, protože všechny pohromadě jsem je viděla dnes poprvé a nemůžu si vybrat. Mohla bych říct, že nejvíc se mi líbí fotka Lou Fanánka Hagena, ale to není pravda. Mně se líbí všechny.
Pojďme k odvěkému sporu blondýny versus brunety. Proč si myslíte, že vůbec vznikl?
To je relativně jednoduché vysvětlení, proč jsou blondýny určitým způsobem vyčleňovány ze společnosti. Jde zkrátka o to, že blonďatý gen je vzácný a hned po zrzavém genu nejslabší. A protože si to blonďaté ženy v minulosti dokázaly uvědomit, tak toho začaly mírně zneužívat. Pravděpodobně proto vznikl tento „kult“.
Snad se vy osobně necítíte být nějak vyčleněná ze společnosti?
Takhle jsem to nemyslela, spíš jako metaforu. Naštěstí se tak necítím.
Který vtip o blondýnách se vám líbí nejvíc?
Já si vtipy vůbec nepamatuju, takže to teď nemůžu říct, ale pár jich oblíbených mám. Nebudu je teď vykládat, protože bych je určitě zkonila. Ale v Divadle Na Fidlovačce, kde hraju, mám spousty kolegů, kteří mě permanentně zásobují. A baví mě to.
Jak na ně reagujete? Smíchem, doufám.
No jasně! Když je ten vtip dobrý...
(Jan Martinek, Spy)
Ivo, když se tak dívám na vaše fotografie v obležení dobrovolných hasičů, napadá mě, jestli jste jako malá chtěla být hasičem jako dráček Soptík.
Dráček Soptík mě vždycky bavil, ale hasičem jsem nikdy být nechtěla. Aspoň si to nepamatuju.
Čím tedy, princeznou?
Já jsem chtěla být kosmonautkou. A pochopitelně popelářkou, to asi každý.
Jak jste se vůbec dostala k projektu focení kalendáře Odvaha pomáhat?
Oslovila mě přímo Martina Kafková, která má tenhle projekt na starosti. Měla jsem z toho hroznou radost. Je to vynikající projekt právě proto, že například mediální pozornost se povodním věnuje většinou jen v akutním čase, když se povodně dějí. Ale lidé postižení touto katastrofou potřebují pomoc neustále, dlouhou dobu potom, co povodně opadnou. Což samozřejmě vyžaduje stálé nasazení dobrovolných hasičů a kvůli nim tento projekt vznikl. Je mi ctí, že jsem se ho mohla zúčastnit.
Vy osobně jste měla někdy zkušenost s podobnou přírodní katastrofou?
Mám prarodiče v Uherském Hradišti, a když byly v roce 1997 obrovské povodně na Moravě, tak jim voda vyplavila dům. Dokonce jsme dlouho nemohli babičku s dědou najít, protože je tehdy vojáci odvezli do bezpečí a nikdo nás o tom neinformoval. Takže toto je moje osobní zkušenost s obrovským strachem a bezmocí. Naštěstí všechno dobře dopadlo. A právě díky takovým lidem, jako jsou například dobrovolní hasiči, vojáci a podobně.
Vám konkrétně tedy nikdy nemuseli pomáhat? Kromě té fotografie v kalendáři, kde hasiči pomáhají blondýnce se zlomeným podpatkem?
Naštěstí ne. Ale jsem vděčná za pocit, že tady jsou, a kdyby se něco stalo, tak že se té pomoci dočkám.
K téhle konkrétní fotografii (a zlomenému podpatku) se nicméně váže jeden docela vtipný příběh...
Ano, velice vtipný. Ještě než se k němu dostanu, tak musím říct, že to focení probíhalo fantasticky – já jsem byla poprvé v životě v hasičárně, ti chlapi, kteří jsou v onom sboru, jsou jeden vedle druhého naprosto skvělí, otevření, dobrosrdeční, stateční lidé, takže mě velmi hezky přijali. Já jsem před nimi měla hroznou trému, protože si jich strašně vážím. Seznámili jsme se, oni mi vysvětlili, proč mají na helmách různé přezdívky, jako například Šmoula, Kočkolap, Chemik a podobně, takže jsem se dozvěděla spoustu věcí ze zákulisí, dokonce si vyzkoušela i hasičské boty... Co se týče té fotografie samotné, kde mám ulomený podpatek, tak to bylo docela legrační, protože bylo potřeba ten podpatek ulomit. Nejdřív na tom pracovali pánové z týmu, potom všech šest hasičů, a nikomu se nedařilo. Zkoušeli to samozřejmě i brutální silou, snažili se ten podpatek urazit sekerou a podobně. Nakonec stačilo vzít šroubovák a jednoduše ho vyšroubovat.
Vidíte a já si vždycky myslel, že taková věc, jako je dámský podpatek, se zlomí velice snadno. Obvykle ve chvíli, kdy to člověk nejmíň potřebuje.
To je za prvé Murphyho zákon, za druhé je to pro mě potrvzení, že to byly kvalitní boty (smích).
Nebylo vám tedy líto je takhle zničit kvůli focení?
Samozřejmě že my ženy z týmu jsme zaplakaly! Ale koneckonců to bylo pro dobrou věc. V celospolečenském kontextu byla ta destrukce opravdu minimální (smích).
Už se vám to někdy stalo – a volala jste v tom případě muže na pomoc?
Nikoho jsem nevolala, vždycky jsem prostě dopajdala, kam bylo potřeba.
Když jsem se na ten snímek díval, napadlo mě, že blondýna se zlomeným podpatkem, odkázaná na pomoc mužů, je takové typické klišé. Vy sama hrajete „hloupou blondýnu“ v pořadu Na stojáka...
Na těch fotkách jsme všechny stylizované do podoby žen, které potřebují pomoc a hledají ji u těch nejfundovanějších. Naše „problémy“ na oněch fotkách jsou opravdu legrační. Tam šlo spíš o ten kontrast, a aby to bylo vtipné, aby to zaujalo. Myslím, že to krásně vyšlo a pánové se docela bavili. Takže bych neřekla, že to byla nějaká stylizace jen kvůli tomu, že dělám v pořadu Na stojáka blondýnu.
Myslíte, že tu historku s podpatkem (nebo vlastně jakoukoli jinou historku z focení) můžete ve svém pořadu využít?
Samozřejmě že můžu.
Jsou vaše monology „hloupé blondýny“ improvizované?
Z velké části.
Jak se vám spolupracovalo s ostatními kolegyněmi, které se na kalendáři podílely, tedy s Pavlínou Němcovou, Helenou Zeťovou, Janou Doleželovou a Terezou Budkovou?
My se na tom focení vůbec nepotkaly. Každý ten hasičský sbor byl v podstatě na jiné straně republiky, takže focení vždycky probíhalo jen s jednou. Ale například s Pavlínou Němcovou i Helenou Zeťovou se znám, takže i kdyby to bylo hromadné, tak to určitě proběhne ve velké pohodě.
A která z fotografií – kromě té vaší – se vám líbí nejvíc?
Já jsem neřekla, že ta moje se mi líbí nejvíc (smích).
Dobrá, to jsem spíš jen předpokládal...
Vůbec nemůžu říct která, protože všechny pohromadě jsem je viděla dnes poprvé a nemůžu si vybrat. Mohla bych říct, že nejvíc se mi líbí fotka Lou Fanánka Hagena, ale to není pravda. Mně se líbí všechny.
Pojďme k odvěkému sporu blondýny versus brunety. Proč si myslíte, že vůbec vznikl?
To je relativně jednoduché vysvětlení, proč jsou blondýny určitým způsobem vyčleňovány ze společnosti. Jde zkrátka o to, že blonďatý gen je vzácný a hned po zrzavém genu nejslabší. A protože si to blonďaté ženy v minulosti dokázaly uvědomit, tak toho začaly mírně zneužívat. Pravděpodobně proto vznikl tento „kult“.
Snad se vy osobně necítíte být nějak vyčleněná ze společnosti?
Takhle jsem to nemyslela, spíš jako metaforu. Naštěstí se tak necítím.
Který vtip o blondýnách se vám líbí nejvíc?
Já si vtipy vůbec nepamatuju, takže to teď nemůžu říct, ale pár jich oblíbených mám. Nebudu je teď vykládat, protože bych je určitě zkonila. Ale v Divadle Na Fidlovačce, kde hraju, mám spousty kolegů, kteří mě permanentně zásobují. A baví mě to.
Jak na ně reagujete? Smíchem, doufám.
No jasně! Když je ten vtip dobrý...
(Jan Martinek, Spy)



















tak se zastřel už ted...my brunetky ti to schválíme:-DDD
Gabriela35@seznam.cz