Před deseti lety provedli studii na toto téma v Nizozemí a čísla jsou překvapivá. S některým z druhů domácího násilí se setkala třetina mužů, bylo jich dokonce o jedno procento více než žen. U nás se však mluví jen o pěti procentech mužů.

Proč se holandská čísla natolik liší od těch českých? Za prvé žádný podobný průzkum v Česku nikdy neproběhl. Za druhé – většina týraných mužů tento fakt tají. A za třetí – ženy bývají, co se domácího násilí týká,  mnohem rafinovanější, a tak se jejich vina hůře prokazuje.

Po kapkách

Většina žen-tyranek začíná se svou „zálibou“ nenápadně. Na úvod přicházejí občasné urážky a ponižování doma, za zavřenými dveřmi. „Jsi nemožný.“ „Jsi trapný.“ „Proč já mám mít doma takového budižkničemu?!“ Postupně, pokud se proti nim muž nedokáže ohradit, jsou doma stále častějšími, dokonce je mohou slyšet i děti, až se jednoho dne přenesou na veřejnost.

Pro některé ženy je vrcholem domácího násilí jeho psychická podoba. Jiné přecházejí od slov k „činům“. Takových žen je sice menšina, ovšem kdo ví, co by bylo, kdyby všem tyrankám jejich tělesná konstituce dovolila muže napadat i fyzicky. A tak místo ran a kopanců přicházejí na řadu tresty. Žádné teplé jídlo nebo takové, co muž nemá rád. Žádný sex nejen den nebo týden. Třeba i měsíc. Nebo několik měsíců.

Některé ženy kolem sebe často vytvářejí prostředí plné otazníků. Kde byly až do půlnoci? Pro koho se oblékají tak vyzývavě? Komu stále volají a chichotají se do telefonu? Dokonce přiznají i milence – muže s ním týrají. Shazují jeho mužnost, smějí se velikosti jeho penisu...

V poslední době se v Česku dokonce množí případy křivých obvinění ze sexuálního násilí. A to jak na ženě, tak na dětech. Tyto případy se často objevují ve chvíli, kdy se partneři rozvádějí a soud má rozhodnout, komu přidělí výchovu potomků.

Hledání důkazů

Násilí na mužích se dokazuje podstatně hůř než na ženách, protože po něm nezůstávají žádné viditelné stopy, jakou jsou odřeniny nebo podlitiny. Týraní muži mají s oběťmi mezi ženami společné to, že většinou berou vinu sami na sebe. Násilníka omlouvají a především nejsou schopni týrání ukončit, třeba tím, že ze vztahu odejdou.

Říkáte si, že sbalit kufry je jednoduché? Všechny oběti domácího násilí mají jedno společné... Velmi dlouho si nepřipouštějí, že jsou ve vztahu týrány. A když si to uvědomují, skrývají to před okolím a nezajdou pro pomoc ani k odborníkům. DONA linka, pomáhající lidem ohroženým domácím násilím, taková volání zná a poradna Bílého kruhu bezpečí v Praze také. 

Začalo to neškodně

„Že není něco úplně v pořádku, jsem si uvědomil asi po půl roce vztahu. Věděl jsem, že je moje přítelkyně chorobně žárlivá, ale nikdy by mne nenapadlo, že to může zajít tak daleko. Ze začátku mi kontrolovala kapsy, pak se k tomu přidal mobilní telefon, e-mail,“ popisuje rozpačitě vzpomínky na nedávnou minulost pětatřicetiletý Marek. „Věděl jsem, že to není úplně v pořádku, ale neměl jsem co skrývat, tak jsem si myslel, že když nic nenajde, bude brzy klid. Jenže nebyl.

Kateřina prostě měla utkvělou představu, že ji podvádím. Po několika týdnech se k prohledávání věcí přidaly výčitky a vydírání a po pár měsících se mnou přestala spát. Moc dobře jsem nechápal proč a ještě stále jsem při té mé bláhové zamilovanosti věřil, že to časem přejde. Několikrát naše výměna názorů vygradovala tak, že mne začala mlátit hlava nehlava. Fackovala mne, kopala.

Pořád jsem věřil, že tohle nemůže trvat věčně, že je to jen špatný sen, ze kterého se probudím a bude vedle mě ležet ta holka, se kterou jsem se seznámil. Jenže nic takového se nestalo. Poslední kapkou bylo, když před mými kamarády ztropila hysterickou scénu, za kterou by se nemusela stydět ani profesionální herečka.

Házela po mně všechno, co jí přišlo pod ruku, a kdyby ji kluci nechytili a nevyvedli ven, asi by skončila na psychiatrii. Teprve v tu chvíli mi došlo, že s touhle ženskou prostě žít nemůžu a hlavně, že se nikdy nezmění.“ V současnosti žije Marek několik měsíců sám.    

Je jiná doba

O ženách se většinou mluvívá jako o něžných stvořeních. Přesto se v některých z nás může objevit hodně vzteku a touhy ponižovat. Podle odborníků je možných důvodů hned několik: pokračující emancipace, rozpad tradičních vztahových vzorců, příklady z minulosti. U většiny tyranek však platí tvrzení, že s jídlem roste chuť, a tak když se jim jednou podaří zacílit do černého, neváhají příště vystřelit znovu a znovu.

Na druhé straně muži, kteří jsou zvyklí na matku-generála již ze svého dětství, si často partnerku s podobnými sklony vybírají také pro život. Nezřídka takové případy končí dokonce tím, že muž sice nenajde odvahu odejít ze vztahu, ale najde v sobě dost sil (nebo zoufalství) a sáhne si na život. 

(Eva Kadavá, Harper's Bazaar)