Typická páteční scéna: „Tak v neděli jedeme k našim, už jsem to domluvila.“ „Cože?!“ „Máma nás pozvala na oběd a chtěj nám ukázat fotky z Chorvatska.“ „Hm, to mám teda radost.“ „Proč? Co ti na našich tak vadí?“ „Totálně zabitá neděle.“ „Dyť tě maj rádi.“ „Mě ale nebaví furt odpovídat na stejný otázky. A teď ještě poslouchat řeči o dovolený v jugoslávský díře, kam jezdí půlka republiky.“ „Ty seš sprostej! Ale když ti táta pomoh spravit auto, to ti byl dobrej!“ „Akorát mi držel šlauch pumpy u ventilku.“ „To je furt dokola. Kdykoli k našim přijedem, jenom mlčíš a tváříš se votráveně. Jak se mám asi cejtit?“ „A o čem si s nima mám, do háje, povídat? Nemáme absolutně nic společnýho, nic! Vždycky je tam nuda, že z ní teču. A navíc ty nenápadný narážky na svatbu...“ „Bude kachna, knedlíky, červený zelí a mramorová bábovka.“ „Tak jo. Kdy nás čekaj?“

Kdo se komu zdá

„Moc se mi nezdál.“ Takhle se o mně vyjádřila matka mé první holky, která mi to ve své upřímnosti neváhala prozradit. „Moc ses jí nezdál,“ přiznala mi na petřínské lavičce, „ale to nevadí, ona si zvykne.“ Tak nezdál, uvažoval jsem svým nedůtklivým sedmnáctiletým mozkem. Přivedla mě domů ukázat a zjevně jsem neprošel. A to jsem ani nepozvracel koberec. Matince jsem se nezdál. Od nohou mi stoupala vlna nevole, pro dcerunku nejspíš nebudu dost dobrej. Jak to, krucifix, myslí? Od té doby jsem si na maminku dával pozor a návštěvy v její rodině si užíval asi jako přijímačky na gympl. Za pár měsíců se ukázalo, že potenciální tchyně měla v podstatě pravdu, a pak už jsem se s matkami a otci pro jistotu nekamarádil vůbec. Dokud se neobjevili rodiče mé současné životní ženy. Její neuvěřitelně krásná matka a zábavný otec způsobují, že plivavá slova tchyně a tchán mi nějak nejdou přes pysky a z návštěv u nich mě musejí víceméně vyhazovat. Takže když mi z Cosma předhodili tohle téma, věděl jsem, že se budu muset přeptat jinde. Po několika rozhovorech mi moje klika dochází znovu a znovu. Protože třeba přítel Olda by rodičům své manželky nejraději koupil jednosměrnou letenku někam hodně, hodně daleko. Osobně mám pocit, že se jim Olda taky moc nezdál a nezdá dodnes: „Hele, je to klasika. Zazobaná rodinka, fotr – majitel firmy na klimatizace, meďouři, bazény, snobárna až na půdu. Mysleli, že dceruška skončí u někoho ze správní rady ČEZ, a pak jsem přišel já a zbouchnul ji. Takže se na mě od začátku dívaj jako na parazita.“ Oldova úklidová firmička tchána moc neoslovuje a taky mu to dává najevo. „Pořád si vykáme, i po pěti letech. A řeči typu ,já ve vašich letech’ a ,nechtělo by to zlepšit marketing?’ už fakt nemůžu. Párkrát jsme se chytli a nakonec jsem to vyřešil jasně: prostě k nim NECHODÍM A CHODIT NEBUDU! Moniku to mrzí, ale než ze sebe pořád nechat dělat blbce...“

Maximální supernuda

Olda v mnoha ohledech představuje extrém. Když už totiž věci spějí ke svatbě a manželské mašině, většinou citlivé mužské přístroje přece jen naměří zvýšenou toleranci. „Hele, já ty návštěvy nakonec nějak překlepu,“ svěřil se mi se vším smířený kolega, který si v obavě o těžce odpracovaný klid přeje zůstat v anonymitě. „Akorát je to vždycky šílená nuda, nuda, že bych vohryzával koberce...“ Následující anonym to vlastně nemá tak špatné. Když občas zavítá do vsi, v níž žijí rodiče jeho vytrvalostní přítelkyně, může si připadat jako orientální monarcha. Potenciální tchán a tchyně mu skládají pocty všeho druhu – obdiv k jeho finančnické profesi, to nejlepší z kuchyně a špajzu, a protože si uvědomují, že by ho v rustikálním prostředí mohla zmáhat nuda, nechali tam zvlášť kvůli němu zavést internet. Jenomže anonyma to tam prostě nebaví a každý výlet na přátelskou, ale nudnou půdu doprovází vnitřní boj. „Oni se fakt snažej, ale tím je to ještě horší. Člověk si pak připadá jako nevděčný hovado.“ A navíc se nemůže zbavit pocitu, že si od něho potenciální tchánstvo něco SLIBUJE. Minimálně pěknou velkou svatbu, dvě hezká zdravá vnoučata a podobné strašáky svobodných mužů, kteří
se ještě tak docela nerozhodli, že přichází čas splácet dluh vůči populaci, společnosti a zvyklostem. „Prostě z toho na mě padá zodpovědnost. Já vím, že to tak nakonec asi skončí, ale vždycky když z návštěvy odjíždíme, mám radost, jako kdyby končila škola.“

Znalci přes všechno

Ivan přichází v půl osmé večer z práce a chystá se lehnout na gauč, pustit si televizi a relaxovat. Když ale otevře dveře do obýváku, je mu jasné, že takhle idylicky to dnes nepůjde. Z gauče je dnes vidět nanejvýš na lednici, zatímco televize se nečekaně přestěhovala do ložnice. Jasně. Byla tady. TA JEJÍ ZATRACENÁ SÉGRA! Ivana totiž netrápí stereotyp příliš aktivní tchyně nebo radílkovského tchána, který umí líp i zavřít dveře od WC. Švagrová, to je ten problém. Starší a úspěšnější sestra jeho ženy. „Káča je na ségře závislá už od dětství. Má z ní komplexy, a co řekne sestřička, to je svatý. Ale co mně je sakra do toho?“ Bohužel skoro všechno. Po předchozích incidentech ozvláštněných neúnosně zvýšeným hlasem chodí velká sestra na návštěvu jen za Ivanovy nepřítomnosti a mívá výborné nápady, jak by mladší a hloupější sestřička mohla přestavět nábytek. A ráda pomůže, no jistě, protože tomu buranovi je estetika naprosto cizí, to víme obě, ne?

Stručný manuál přežití

Podobně truchlivých zkušeností jsem si vyslechl víc, ale vy nejspíš čekáte něco prakticky použitelného. Tak jo. Moji respondenti se nakonec shodli na pěti zásadách, jak dosáhnout relativní rodinné harmonie:

1. To, že má rád vás, vůbec neznamená, že se automaticky zamiluje i do cizích, o generaci starších lidí, navíc z padesáti procent stejného pohlaví.

2. Když už na návštěvu, tak ať má proboha nějaký účel! Protože přijet si takzvaně popovídat jsou v podstatě jen rafinovaná muka.

3. Kritické názory tatínka a maminky na životní styl, zaměstnání, účes, auto a oblékání vašeho spolubydlícího zajímají opravdu jen maminku a tatínka. Jeho ale ne!

4. Až se bude vaše maminka příště chystat na návštěvu k vám, fakt mu to nestačí oznámit až ve chvíli, kdy se ozve zvonek. Na případnou konstrukci náhradního programu padnou minimálně dva dny.

5. Občas vlastně není špatné se s vašimi rodiči setkat. Taková návštěva může vysvětlit dost z vašeho občas nesrozumitelného chování. V obou případech je klíčovým slovem „občas“.

Tak to by bylo, jdu na večeři a ještě potřebuju koupit kytku. Jako zeť se snažím působit jako džentlmen.

(Dalibor Demel, Cosmopolitan)