Odpověď zní: „Od každého trochu.“ Záleží, jaké jsou naše životní priority a v jakém prostředí jsme vyrůstaly. Jenže co se stane, když váš partner o jednu nebo více z těchto položek přijde? Znamená to, že veškerá láska končí? Pustíte muže k vodě jenom proto, že konečný zůstatek na jeho účtě hlásí nulu?

Podle odborníků je hmotné zabezpečení jednou z důležitých položek na seznamu toho, co by podle žen měl budoucí partner mít. Rozhodně to ale není jediná podmínka úspěšného vztahu. Pokud se váš manžel či milenec ocitne z ničeho nic bez práce, bez příjmů, můžete ho opustit, nebo to brát jako posílení toho, co mezi vámi je.

Bez práce, bez příjmů

Jsou situace, které mohou obrátit váš vztah vzhůru nohama... A nemusí to být jenom dvacetiletá prsatá sekretářka v partnerově kanceláři, tento důvod už pomalu ale jistě spadá do kolonky „klišé“. Výraz finanční krize se v posledních měsících skloňuje ve všech možných pádech (možná ne v pátém aneb „oslovujeme, voláme“). Zatímco některým se životem prohnala jako lehký vánek, u jiných působila jako ničivý uragán.

Druhá, horší varianta potkala také Ivanu se Sašou. Jejich život vypadal ještě v polovině loňského roku jako procházka růžovým sadem. Chystali se stavět dům, vzít se, mít děti... Byli skoro jako z reklamy na ideální pár. Ze dne na den Saša přišel o práci. „Nejdřív byl plný elánu, plánoval si každý den, sportoval, pečoval o domácnost a hlavně, hodně času věnoval hledání nové práce,“ popisuje s odstupem více než jednoho roku celou situaci Ivana. „Odpovídal na inzeráty, chodil na pohovory, snažil se občas někde přivydělat.

První dva měsíce to šlo. Měli jsme ušetřené peníze, takže jsme nepociťovali žádnou větší nouzi. Hlavně jsme oba věřili, že tohle nemůže trvat moc dlouho. Po každém pohovoru, který vypadal aspoň trochu nadějně, přicházel Saša domů s nadšením a s velkými nadějemi. Jenže pořád nic. Zřejmě to tak chodí. Když je člověk nezaměstnaný, pes po něm neštěkne, když má práci, leží mu na stole neustále nějaká nabídka na pěkný post v jiné firmě.“

Finanční krize se stupňovala. Víc se propouštělo. Nabídky na vysoká manažerská místa se vytratily. Sehnat dobře placenou a aspoň na několik měsíců jistou práci nebyla otázka jen několika telefonátů nebo pohovorů... Skoro už nebylo ani kam zavolat. Saša patřil už tři měsíce mezi nezaměstnané bez vidiny brzké změny, a to se podepisovalo i na jeho náladě. Byl víc zatrpklý. Sice se stále snažil hledat, kudy z té beznaděje ven, ale bylo vidět, že pomalu ztrácí energii i nadšení. „Řada věcí ho přestávala bavit.

Měl dny, které chtěl jen celé prospat. Nikam nechodit. S nikým nemluvit. Přidaly se zdravotní problémy. Blížilo se datum naší svatby, kterou jsme měli naplánovanou hodně dopředu a nechtěli ji na poslední chvíli zrušit. Za prvé proto, že to byl světlý okamžik nadcházejících měsíců, a za druhé, že jsme stále věřili, že už to nemůže trvat dlouho a nějaká práce se jistě objeví.“ Jenže ani do svatby se žádná práce pro Sašu nenašla.

Ten světlý okamžik vysál všechny jejich finanční rezervy a Saša začal upadat do depresí. Mrzelo ho, že jako muž není schopný uživit svou ženu. Ivanu zase unavovala ta neustálá snaha tvářit se, že se vlastně zas tak nic neděje, že všechno určitě zvládnou. Nedostatek peněz byl znát nejen na náladě mezi oběma partnery, ale také na jejich způsobu života. Konec prodlouženým víkendům v zahraničí, konec večeřím v dobrých restauracích a hlavně konec veškerým plánům o novém bydlení.

Sašovi se podařilo práci sehnat až po téměř tři čtvrtě roce, vlastně by se dalo říct, že to bylo za pět minut dvanáct. To už totiž všechno obstarávala Ivana svou výplatou, veškeré úspory, včetně těch na nový dům, byly pryč. Saša sice nesehnal práci, na kterou měl kvalifikaci i zkušenosti, ale přesto si jí váží a snaží se rychle zorientovat v novém oboru. Oba se pomalu zvedají „z popela“. „I když jsme měli čerstvě po svatbě a měli jsme prožívat nejšťastnější období života, byli jsme akorát vystresovaní a unavení. Hádali jsme se...

Na druhé straně nám bylo jasné, že to je ze stresu. Už jsme čekali jen na zázrak. Opravdu chtěl vzít jakoukoliv práci. Možná by řada žen na mém místě raději odvolala svatbu a dřív nebo později by si našla výhodnější partii. Náš vztah to ale naopak posílilo. Přiznávám ale, že už bych tuhle situaci nechtěla zažít znovu, bylo to dost náročné. Sašovi pořád věřím a vážím si ho. Přijít o práci může každý a v dnešní době ani nevíte jak. Pak je nejdůležitější mít vedle sebe někoho, kdo vás podrží. Ostatně, kdo říká, že zítra nemůžu být bez práce já.“

Ošklivý milionář

Při výběru partnera hraje vedle řady faktorů velký vliv také prostředí, v jakém vyrůstáme. Můžeme sice věřit na příběh chudé Popelky v mužském vydání, ale faktem zůstává, že pokud nějaká žena od dětství vyrůstá v přepychu a je tedy zvyklá na jistý standard, dá se předpokládat, že pokud jí ho partner nedokáže poskytnout, začne hledat jinde. I když to pro řadu nezasvěcených vypadá jako vypočítavost nebo chamtivost, jde o kalkul jen na úrovni podvědomí.

K tělu si pustí pouze partnera, s nímž bude mít jistotu, že se o jejich děti dobře postará. Na druhé straně pak přibývá v souvislosti s emancipací žen, které jsou finančně soběstačné, a tak nepotřebují svého ošklivého, ale bohatého milionáře. Protože se o své děti dokážou postarat samy, mohou při hledání partnera vypustit jeho bohatství (samozřejmě ne to duševní) a mohou se zaměřit pouze na charakter. Nebo šarm. Oči. Pihu na rameni. Klidnou mysl. Energii.

Podle psychologů opravdu nastala v životě žen radikální změna. Mnohem menší procento z nich hledá  svého škaredého zbohatlíka, raději svou pozornost nyní soustředíme na muže, kteří nás přitahují, mají pro nás pochopení a dokážou se o naše děti postarat jinak než penězi – třeba dobře promyšlenou výchovou.

Marie je v práci úspěšná, v životě finančně zabezpečená, sebevědomá, krásná a veselá artdirektorka, A nemá problém finančně podporovat svého „zatím neobjeveného“, nadějného umělce. „Pavel je takový můj protipól. Zatímco já jsem spíše pragmatik, on žije s hlavou v oblacích. Já trávím hodně času v práci, často sedím u počítače i večer doma, on je limitovaný nanejvýš svojí inspirací.

Jeho peníze sice vydělají stěží na zaplacení nájmu, ovšem dokáže to vynahradit časem stráveným s dětmi a mým hýčkáním po nocích.“ A co na to Pavel? „Nejsem šťastný z toho, že mě živí moje žena. Podle nějakých zajetých zvyklostí by to asi tak být nemělo. Také to beru jako dočasný stav, než se konečně začnou mé obrazy prodávat. Pak myslím, že roli živitele opět přeberu já. Nic víc bych ale neměnil.“

(Eva Kadavá, Harper's Bazaar)