Jeden z vás zůstal ve společném bytě, druhý si sbalil pár věcí a odstěhoval se pryč. Ke kamarádovi, kamarádce, k rodičům… Prostě někam, kde se nebudete mít denně na očích.

Dohodli jste se – aby pauza měla smysl –, že si nějakou dobu nebudete volat, psát si e-maily, vynecháte společné akce... A že budete přemýšlet. O tom, co bylo, co by mělo být. Ale co skutečně bude?

Poslední kapka

Smíření a společná budoucnost? Nebo rozchod a úplný konec partnerského vztahu? Nic mezi tím neexistuje. Psychologové tvrdí, že se pauza odehrává podle jednoho ze dvou hlavních scénářů. První vypadá tak, jak ho zažila dvaatřicetiletá Monika, která se s partnerem domluvila na několika měsících odloučení.

Ten nápad měla ona, ale sotva se za ním zavřely dveře, začalo jí vrtat hlavou, proč se nebránil. „V mém případě se o žádném odpočinku a vyčištění hlavy mluvit nedalo,“ říká Monika, „byla jsem sama sotva pár hodin a už mě přepadla žárlivost a sužovaly mě pochybnosti, jestli jsem se rozhodla správně. V životě jsem nezažila větší nervozitu. Jakmile zazvonil telefon, vrhala jsem se k němu, jestli náhodou nevolá on.

Co jsem čekala? Že mi sdělí, že to nebyl dobrý nápad, protože se mu po mně stýská?“ Jenomže on nevolal, nezvonil na zvonek u dveří, nepsal, a když se Monika dozvěděla, že ho její kamarádka potkala na nějakém večírku, a vyptávala se jí, jestli se o ni zajímal, s hrůzou zjistila, že se na ni ani nezeptal. „Moje odhodlání vydržet pár měsíců se zhroutilo a já jsem hned další den vytočila jeho číslo.

Divil se, co se děje, že prý jsme se domluvili, že si odpočineme, a já jsem se divila také. Ani tentokrát jsem se žádného vyznání lásky nedočkala. Prý to byl můj návrh, tak ať teď neuhýbám. Jela jsem za ním, abych zjistila, jestli tam není nějaká jiná.“ Nebyla, ovšem Moničiny pochybnosti nezmizely. Tak navrhla, že pauzu zruší, ovšem partner na ní trval. Svoboda se mu začala líbit. Za pár týdnů zavolal, že v jejich vztahu nevidí budoucnost.

Druhý scénář nemá tak dramatický průběh. Alena se s partnerem rozešla v klidu, bez žárlivých scén a podezírání, jestli ji náhodou během odluky nepodvádí. „Bála jsem se rozchodu, i když ve skutečnosti jsem ho chtěla, a tak jsem navrhla pauzu, kterou jsem si vysloveně užívala. Jak mně se ulevilo! Žádné hádky, klid, pohoda, volnost, konečně jsem mohla zase dýchat.

Ne že by mě bývalý partner nějak obzvlášť hodně dusil, ale mně se nový život okamžitě zalíbil natolik, že jsem se ke starému nechtěla vracet. Začala jsem se znovu stýkat se svými kamarády, protože jsem na ně měla najednou čas, poznávala jsem nové lidi, chodila jsem tam, kam jsem nechodila, protože on nechtěl, večery jsem si plánovala podle sebe...

Nemůžu říct, že bych si na něj nikdy nevzpomněla a nepřemýšlela, co asi zrovna dělá, jak se má, ale čím déle jsme byli od sebe, tím řidčeji se intenzivní vzpomínky objevovaly. Pak jednou přišel, přinesl mi kytici mých oblíbených lilií a mně definitivně došlo, že nevidím žádný důvod, proč bych měla pokračovat dál. Necítila jsem k němu nenávist, ovšem láska byla dávno pryč.“

Krabička poslední záchrany

O pauze někdy v průběhu vztahu uvažuje poměrně velké množství partnerů. Někteří ten nápad hned zavrhnou, jiní berou pauzu jako „krabičku poslední záchrany“. Když nevyjde tohle, pak už nevyjde nic. Bohužel se ve většině případů mýlí. Samozřejmě se může stát, že si partneři záhy uvědomí, že bez sebe nemůžou žít, vrátí se k sobě a začnou problémy řešit, ale pravděpodobnějším řešením je rozchod.

V případě, že se k sobě po několika měsících vrátí, aby si dali ještě jednu šanci, obvykle zjistí, že se odcizili. To, co měli společného, je pryč. Chybí jim společné zážitky, společné plánování a společně trávené večery. A nakonec zjistí, že tolik očekávaná změna vztahu se také nekonala. Psycholožka Lenka Tichá říká: „Partneři, kteří se rozhodli řešit problémy pauzou, se vrací tam, kde skončili.

Ani to nemůže být jinak. Nezačali nic řešit, a tak ani nemohli nic vyřešit. Proč by se měl jeden nebo druhý změnit, když k tomu neměl důvod? Proč by se měl měnit vztah, když na změně nezačal nikdo pracovat? Pokud spolu budou chtít dál žít, stejně si budou muset sednout a promluvit si, jak si každý z nich budoucnost představuje.“
Pauza ve vztahu by se dala přirovnat ke stojatým vodám, ve kterých se toho mnoho neděje. Bahno zapáchá, všude poletuje spousta komárů, jen občas hladinu zčeří slabý závan větru.

Na druhé straně – svá pozitiva to má. Jestli jenom díky pauze dospějete k závěru, že se k sobě nehodíte, že jste žila v jeho stínu a podle jeho pravidel, což se vám příčí, pauza splnila přesně to, co splnit měla.
Pravdou je, že se každý z nás může dostat do situace, kdy nutně potřebuje být nějakou dobu sám a kdy se mu zdá, že jestli okamžitě někam neodjede, buď se zblázní, nebo zhroutí.

Samota je bezesporu dobrá věc, není však důvod takový stav mysli hned řešit pauzou, protože ta svádí k tomu, že se zbavíte odpovědnosti. Nechcete-li ztratit nad situací kontrolu, místo pauzy si udělejte prázdniny. Vezměte si dovolenou a vyrazte na ni s přáteli, kamarádem, kamarádkou nebo i sama, nemáte-li strach.

Můžete vyrazit na chatu, na jazykový kurz někam do ciziny, kde budete v neznámém prostředí a s neznámými lidmi, a určitě vám po psychické i fyzické stránce prospějí každodenní dlouhé procházky. To, co vás během nich napadne, máte možnost bezprostředně s partnerem probrat a nemusíte čekat, až se za několik týdnů nebo měsíců vrátí. Jestli se vrátí. 

(Harper's Bazaar, Jana Krejčí)