Na malém prostranství za vesnicí se začínají scházet lidé. Muži, ženy i děti. Všem se zvolna začíná do krve nalévat adrenalin. Stejně jako jejich oběti. Zatímco dav se dostává do varu, jedné z žen začínají po tvářích stékat slzy. Tohle je totiž její den, její poslední den. Rozvášněný dav se tu sešel jen kvůli ní, aby ji během několika nekonečných minut ukamenoval. Zatímco jedni jí svazují ruce a balí do bílého rubáše, jiní hloubí jámu, kam bude až po ramena zasypána. Aby nemohla utéct nebo se bránit. Kameny přivezlo na místo činu nákladní auto. Ty musí mít odpovídající velikost – ne menší nebo větší než jedna třetina lidského prstu. Díky tomu provinilec náležitě trpí a je dostatečně potrestán za své hříchy. Co na tom, že je tato žena pouze obětí? Obětí znásilnění, kterému se nemohla ubránit? Podle jejích soudců si však zaslouží krutý trest – ukamenování.

Zástupce spravedlnosti přečte rozsudek a výkon trestu může začít. Přítomní diváci skandují a hází kameny. Samozvaní soudci stojí v kruhu, žena nemá šanci uniknout. Kameny pomalu drtí její tvář, po které stékají první pramínky krve. Pomalu ztrácí vědomí a opět ho znovu nabývá. Ostré kameny jí vyrážejí zuby a lámou nos. A dav znovu a znovu skanduje „Allahu akbar“. Je to to poslední, co žena ve svém životě uslyší. A poslední, co vidí, je její rodina. Soudce totiž její děti donutil, aby se ukamenování své matky zúčastnily také. Až do smrti je čekají noční můry připomínající, jak jejich matka zemřela.

Stovky obětí

Kamenování patří k jednomu z nejhorších trestů za nevěru, jaký si dovedeme vůbec představit. I když zástupci řady islámských zemí tvrdí, že byl tento „nešvar“ již před lety vymýcen, organizace Amnesty International tvrdí opak. Například Teherán oficiálně pozastavil popravy ukamenováním v roce 2002. Podle informací této organizace ale od té doby proběhly nejméně tři takové popravy a dalších jedenáct se chystá. 
Jeden z posledních známých případů pochází z konce loňského roku. Somálští islamisté ukamenovali ženu obviněnou z cizoložství. Zabita byla před stovkami přihlížejících. Když se příbuzní snažili třiadvacetiletou ženu zachránit, začali po nich strážní střílet a jedno dítě zabili. I když údajní soudci tvrdili, že se žena svému trestu podvolila, podle její rodiny tomu bylo naopak. Zatímco jí násilím svazovali ruce a nohy, údajně silně naříkala. Ani to ji ale nezachránilo. Zemřela stejně jako stovky žen před ní a zřejmě ještě desítky dalších po ní.

Dalším případem, který otřásl veřejností, je příběh sedmnáctileté Du’i Khalil Aswad žijící nedaleko severoiráckého města Mosul. Du’a Khalil byla členkou menšinové muslimské yezidské komunity, bohužel se však zapletla s muslimským mladíkem jiného vyznání. Její blízcí ji na základě toho obvinili z konverze na islám a nepomohlo ani to, že se za ni postavila její rodina. Po několika dnech, kdy Du’u ukrýval přímo vůdce kmene Yezidů, vtrhl do jeho domu rozvášněný dav a dívku vyvlekl na ulici. Tam ji zhruba desítka mužů, včetně několika příbuzných, ukamenovala přímo před očima stovek dalších lidí. Nikdo z nich nezasáhl. Naopak. Někteří si její veřejnou popravu dokonce natáčeli na mobilní telefony. Vrahy Du’i Khalil Aswad zatkla policie až po naléhání Amnesty International. Řada podobných poprav ale zůstane navždy nepotrestána. Soudy se k nim totiž staví velmi vlažně.

Vražda ve jménu cti

Podobně hrůzné pozadí jako ukamenování mívají také takzvané vraždy ze cti. Jeden z posledních případů, který tuto otázku znovu otevřel, je starý zhruba měsíc. Uznávaný zakladatel islámské televizní stanice v USA Muzamil Hasan zřejmě s tímto motivem zavraždil svou ženu Ásíjů. Uřízl jí hlavu, a to v okamžiku, kdy telefonovala se svou sestrou. Policisté našli bezhlavé tělo ženy ležet přímo v kancelářích televize. Policie zatím další podrobnosti vraždy tají, připouští však, že domácí násilí bylo v této rodině poměrně časté. Dalším faktem, který může potvrzovat vraždu ze cti, je, že Ásíja požádala začátkem února o rozvod a to většina islamistů nedokáže přenést přes srdce.

Obětmi vraždy ze cti se ročně stává až pět tisíc žen. Tato čísla pocházejí ze statistik OSN, ale skutečnost je podle všeho daleko vyšší. S přílivem přistěhovalců není vražda ze cti věcí pouze Blízkého Východu. Policie je zaznamenavá také v Jižní Americe nebo v Evropě. Například v sousedním Německu byl za takový zločin odsouzen na doživotí teprve čtyřiadvacetiletý Ahmed Obeidi. Mladík ubodal třiadvaceti ranami nožem svou šestnáctiletou sestru přímo na ulici. A čím se vlastně povinila? Ahmed se od své přítelkyně dozvěděl, že jeho sestra údajně prodává své tělo. Své matce po činu do Afghánistánu vzkázal: „Lepší rodina zničená než bez cti.“

Nevinný pohled

K tomu, abyste se stala terčem vraždy ze cti, nemusíte provést nic, co překračuje hranice zákona. Stačí, když se slušně vychovaná dívka baví na ulici s cizím mužem, odmítne předem domluvenou svatbu nebo zatouží po vyšším vzdělání. Stále existují rodiny, které považují takové chování za obrovskou hanbu. Snadno se pak může stát, že se rodinná rada usnese, že pro jejich čest bude lepší dívčina smrt. Vrahem pak nejčastěji bývá někdo z příbuzných, v řadě případů dokonce nezletilec, který nemůže dostat v západních zemích vysoký trest. Na rozdíl od běžných zločinců se tito za svůj čin nikdy nestydí, nelitují ho a považují ho za naprosto správný.

Pokud se oběti podaří přežít, zbytek života stráví většinou ve strachu a v úkrytu. Stejně jako Hiam, které přeběhne mráz po zádech, kdykoliv zazvoní telefon. Před pár lety přivedla do rodiny muže, který si vzal za manželku její sestru. Po čase se ale jejich vztah rozpadl. Podle jejího bratra byla  na vině právě Hiam. Byla to totiž ona, kdo budoucí manžele seznámil. Má proto na svědomí i potupný rozvod a za to musí zaplatit. Její vlastní bratr Aid ji chce zabít. Ještě hrůznější případ popisuje jordánská novinářka Rana Hasajníová: „Bratr zabil své dvě sestry. Tvrdil, že když šel domů, vyběhl proti němu ze dveří cizí muž. Místo aby pronásledoval jeho, vešel do bytu a obě nebohé ženy chladnokrevně zastřelil. Prý proto, že tam s tím mužem určitě dělaly něco nekalého...“

Odmítnutí budiž potrestáno

Snad celým světem proletěly snímky znetvořených tváří žen pocházejících z Blízkého Východu nebo Asie. V jejich životě stačilo jedno jediné odmítnutí muže a svůj cejch si ponesou až do konce svého života, pokud mají to štěstí a pomstu kyselinou přežily. Obětí takového činu bývá do roka několik desítek, zločinci ale zůstanou většinou nepotrestáni. Svému trestu naštěstí neunikne Madžíd Movahedi, který se kyselinou pomstil spolužačce za to, že ho veřejně odmítla. Těžko říct, zda by byl potrestán, kdyby se sám po čtrnácti dnech neudal na policii. Teď ho čeká stejně hrozivý trest, jaký provedl on své oběti. Jeho tělo polijí vykonavatelé rozsudku kyselinou. Také ztratí tvář, přestane vidět a bude žít v mučivých bolestech?

Za útoky kyselinou však nestojí pouze uražená mužská ješitnost, i když... řadu obětí má na svědomí také Tálibán, jehož členové nedokáží vstřebat probíhající změnu režimu. Při jednom z posledních útoků si vybrali za oběti čtyři afghánské dívky studující střední školu. Za vlády tálibánců bylo totiž v letech 1996 až 2001 příslušnicím něžného pohlaví zakázáno studovat. Dvě z dívek byly vážně zraněny a s těžkými popáleninami skončily v nemocnici.

Příliš mladá na svatbu

Naděje umírá poslední. Možná právě tímhle heslem se ve svém životě rozhodla řídit mladičká Nojoud Nasser z Jemenu. Před několika měsíci se pustila do boje se soudy i svou rodinou. Ta totiž osmileté děvčátko provdala proti její vůli třicetiletému muži. V rukou zralého manžela se pak stala jakousi loutkou. Místo aby si hrála jako její vrstevnice s panenkami, musela plnit přání svého muže. „Můj otec mě zmlátil a řekl, že si toho muže musím vzít. Pokud se budu bránit, znásilní mne a žádný zákon ani šajch mi nepomůžou.“ Mladičká Nojoud byla za Feze Ali Thamera provdaná dva měsíce, když se rodině svěřila, že ji manžel bije, týrá a sexuálně zneužívá. Když jí vlastní rodiče řekli, že pokud chce k soudu, musí tam jít sama, rozhodla se bojovat. Její příběh vyvolal po celém světě bouřlivé reakce. Byla první obětí z vynuceného manželství, která se odvážila veřejně vzdorovat.

Možná kvůli její odvaze, možná pod tlakem médií soud nakonec její stížnost vyslyšel, a dokonce nařídil zatčení jejího otce i muže. Ostatně ten se nechtěl vzdát své manželky ani za mřížemi věznice. Tvrdil, že s ní již nebude spát, ale nevzdá se jí. Údajně se nikdy nesmíří s tím, že si na něj šla stěžovat k soudu.

Odborníci tvrdí, že podobných dívek jako Nojoud Nasser jsou v Jemenu stovky. Neexistují ale zákony, které by dokázaly potrestat hamižné otce a hrubé manžely, které své manželky znásilní.

Padlé ženy
Pro případy, ze kterých běhá mráz po zádech, nemusíme chodit příliš daleko. Otřesné praktiky ve vztahu k ženám používaly ještě donedávna také ve zcela „civilizovaném“ Irsku. Ještě před třinácti lety tu pod ochrannými křídly církve fungovaly tzv. nápravné ústavy. Pravda o tom, co se za jejich zdmi děje, se dostala na světlo především díky dvěma snímkům: dokumentu Sex v chladném podnebí (1998), ve kterém čtyři ženy mluvily o životě zčásti stráveném v domech řádu milosrdných sester Marie Magdalské. Místo očištění a odpuštění tu byly vystaveny pouze psychickému a fyzickému teroru.

Na základě tohoto dokumentu natočil pak v roce 2002 herec a režisér Peter Mullan snímek Padlé ženy. Ve filmu popisuje vyhrocené osudy tří dívek: Margaret, která se stala obětí znásilnění ve vlastní rodině, v sirotčinci vyrůstající Bernadette byla pro katolické puritány až příliš vyzývavá a Rose je svobodnou matkou. Všechny tři společnost označila cejchem padlých žen a poslala je na převýchovu do kláštera. V řádu milosrdných sester se však tyto „provinilé“ dívky žádného milosrdenství nedočkají. Mezi otrockou prací v prádelně a modlitbami jsou pouze ponižovány, zastrašovány, bity a sexuálně zneužívány. Film neměl být útokem na církev, ale chtěl především upozornit na to, co se dělo v Irsku ještě před několika málo lety.

(Připravila: Eva Kadavá, Harper's Bazaar)