Jistě, stejně jako se z kohokoliv může stát filmař, každý se může stát i (rádoby) muzikantem. Břídilství ovšem nikoho nezajímá. Na cestě za kvalitou musíte vzít v potaz jisté okolnosti, které nelze obejít. Na jedné straně se paleta možností a prostředků, které byste pro využití své hudební kreativity mohli potřebovat, neustále rozšiřuje, na straně druhé ovšem roste i míra nepříznivě působících faktorů. Vydejte se s námi po trnité cestě, která vám možná, snad, asi může přinést sladké ovoce...

Jestliže chcete se svojí nahrávkou uspět dnes - v době, kdy do muziky může fušovat, kdo chce, bez ohledu na to, jestli něco umí, nebo ne, kdy sílí konkurence nejen ze strany kapel a opravdových muzikantů, ale i ze strany rostoucího množství zábavních prostředků -, musíte se dostat do jistého procesu, který by se pak už ale neměl nikdy zastavit. Tento proces ovšem znamená práci. Budete ji muset dělat poctivě, bez kompromisů a zapomeňte na to, že se z něčeho vylžete nebo že ji někdo udělá za vás.

„Člověk by se do toho neměl pouštět s tím, že se nabalí. Začít hrát a mít před sebou vidinu světové hudební hvězdy je nesmysl. Když tu muziku dělám, tak hlavně pro sebe, protože to chci dělat já, a když se to bude někomu líbit, tak zaplať pámbu za to,“ říká bubeník Pavel Razím. Přes toto statečné životní krédo udělal Pavel z hudby svoji profesi. Dnes ho můžete spatřit a slyšet na koncertech několika různých kapel. Od doby, kdy se rozhodl věnovat jenom muzice, hraje například s Yo Yo Bandem nebo s českou jazzbluesovou legendou Lubošem Andrštem. Při sledování následujících kroků je dobré dodržet jistou zásadu, která zavání zkušeností a v podstatě je stejná jako u každé činnosti, která má přinést kvalitní výsledek: nic neflákat, zatnout zuby, neztrácet trpělivost a hlavně netlačit na pilu.

1. Nástroj a kapela

Jestliže se tedy chcete pustit do muziky a nemáte nic, nejlepší je naučit se hrát na nějaký hudební nástroj. „To může pro každého znamenat něco jiného,“ říká Razím. „Pro mě osobně je to nikdy nekončící záležitost. Nemůžeš se k tomu stavět ve stylu, že jednou to umím a hotovo.“ Přesto všechno se na hudební scéně pohybuje spousta lidí, kteří na svůj nástroj hrát neumějí. Některé současné punkrockové kapely nevznikají z toho legendárního přesvědčení, ale právě proto, že tato hudba je zdánlivě jednoduchá a nevyžaduje nijak velkou zručnost hráčů. „Takže to je první bariéra, kterou musíš překonat,“ pokračuje Razím. „Najdeš si nějakou hudební školu, nebo soukromě, nebo máš kámoše a nebo holt budeš drzý a půjdeš na kapelu, která tě baví, odchytneš si toho člověka a řekneš: ‚Líbí se mi, jak hraješ. Učil bys mě?‘“ To, že začnete chodit na hodiny, neznamená, že začátek vaší hudební kariéry musí mít ryze akademický charakter. Naopak, je dobré založit si kapelu už takhle brzo. Jednak máte možnost osvědčit si svoje nově nabyté vědomosti a zároveň získáte motor, který vás bude nutit na hodiny poctivě docházet a snažit se vyždímat z nich maximum.

2. Zkušebna

Zkušebna je nepodstatná jedině v případě, že se rozhodnete hrát například středověkou nebo renesanční hudbu. To vám pak stačí nástroje, ke kterým pro zkoušení nepotřebujete žádný aparát, a tím pádem ani upravovaný prostor. Pro zkoušení současných, „novověkých“ hudebních žánrů jsou podmínky už náročnější. Zkušebna by měla být alespoň minimálně akusticky upravená, aby se zvuk neodrážel z rohů a vůbec odevšad a abyste nebyli bombardováni směsicí hluku, kde uslyšíte všechno, ale nerozeznáte nic - ani sebe, ani svůj nástroj. Většina zkušeben je na takových místech, kde na vaše hraní nebude okolí reagovat jako rozzuřený býk na toreadora. Už teď musí být každému jasné, že sehnat tu vhodnou místnost pro zkoušení není žádná legrace. Můžete si ale pronajmout už „hotovou“ zkušebnu. Ty bývají k dispozici často i se základním vybavením, například s bicí soupravou, a „činži“ platíte od hodiny. A v neposlední řadě je možné domluvit se s jinou kapelou a o zkušebnu, případně i o nástroje, se - za adekvátní poplatek - dělit. Kromě toho potřebujete zvukový aparát, který je podmíněný obsazením vaší kapely. Takže zesilovače, mikrofony a reprobedny pro zpěv, comba pro kytary a basy. Nezapomeňte alespoň na jednu odposlechovou bednu, abyste se navzájem slyšeli. Jinak se naučíte dělat jen ostrý zvukový guláš.

3. Koncerty

„Studio je nejdražší zkušebna na zeměkouli,“ říká Pavel. Než přijde kapela do studia, musí se sehrát. Samozřejmě že písně se musí nejdříve nazkoušet ve zkušebně, jenomže koncert přináší nové okolnosti a další úhly pohledu... a poslechu - přirozeně. „Zkouška je zkouška a koncert je koncert. Stejně jako ti fotbalista řekne, že trénink je trénink a zápas je zápas. Jestliže si kapela koncert nahraje, má pak představu o tom zvuku. Samozřejmě že ve studiu to pak bude znít jinak. Ale jestliže to není kapela na kšeft, ale chce dělat hudbu pro hudbu, tak by nějaké koncerty odehrát měla. Je nutný se slyšet.“ Kromě zpětné vazby a velké šance dát o sobě vědět, což koncerty s sebou automaticky přinášejí, můžou veřejná vystoupení představovat i výzvu. Koncert děláte taky proto, že se chcete předvést. A abyste místo ovací nesklidili shnilá rajčata nebo v horším případě prázdné pivní lahve, začnete na sobě ještě více makat. Koncert jako motivace má v sobě rozhodně více adrenalinu než jenom vlastní ambice nebo dohled vašeho učitele. Stejně tak představuje vaše veřejné vystoupení i první a lákavou příčinu, proč byste se se svými spoluhráči měli vůbec scházet. Často se stává, že když kapela hraje měsíc a dva měsíce nic, její členové se pak většinou už nesejdou. „Taky si myslím,“ uzavírá téma Pavel, „že když si někdo založí kapelu, tak hlavně proto, že chce hrát před lidmi.“

4. Repertoár

„Covery jsou vyzkoušené věci,“ obhajuje Pavel Razím hraní převzatých skladeb. „Většinou není dost vlastních věcí. Covery to doplní. Je tam totiž daný koncept - v případě, že tu skladbu úplně nepředěláváš, protože jsou i takové kapely, u kterých jsem tu píseň vůbec nepoznal, i když šlo o profláklý šlágr -, docela rychle se to tedy nazkouší a máš udělaný repertoár.“ Kromě toho může být hraní coverů i jistá strategie, jak prosadit vlastní skladby. Když si tedy určíte, že ze začátku budou dvě třetiny repertoáru představovat právě covery, máte téměř stoprocentní jistotu, že publikum hned oslovíte. Lidé to poznají, začnou na to hopsat a vy máte zaděláno pro skvělou atmosféru. Když pak představíte vlastní kousek, na který musíte ale rozpálené publikum patřičně upozornit, víte, že vaše prezentace má slušně připravenou půdu. Jestli vás hraní opravdu baví, bude se poměr covery/vlastní skladby postupně měnit, a nebojte se, že by hraní převzatých věcí převálcovalo vaši vlastní tvorbu. Právě naopak. Hraním coverů se totiž i učíte. Už jenom z toho pohledu, že napodobujete nějaký svůj idol, o kterém lze předpokládat, že se v muzice nachází na přece jenom o něco vyšší úrovni. A jestliže na sobě pracujete a snažíte se posouvat kupředu, určitě jednou přijde ta chvíle, kdy začnete tvořit vlastní skladbu. V ideálních případech dochází k tomuto stadiu brzo. Co se týče placení poplatků za hraní převzatých skladeb agentuře OSA, nelamte si s tím hlavu. Tuto oblast by měl mít pošéfovanou ten, kdo za váš koncert vybírá vstupné, tedy pořadatel.

5. Do studia...

Jestli si myslíte, že všechny předešlé kroky byly zbytečnou ztrátou času, a do studia máte namířeno hned po tom, co si koupíte třeba kytaru, tak vám držíme palce, ale vězte, že o vaše album nikdo ani nezavadí, pokud vůbec něco nahrajete. „Když jdu do studia, měl bych vědět, proč tam jdu
a s čím tam jdu,“ říká Razím. „Tam se musí odvést ta práce.“ A právě k odvedení té práce se nedostanete jinudy než tou cestou, kterou byste si měli projít v předchozích bodech. Jedna z možností, jak překročit práh studia, je se smlouvou s vydavatelem v ruce. Můžete samozřejmě zkusit oslovit velké firmy, takzvané „major labels“, jako je například EMI nebo Sony Music. „Je nutné mít s sebou demo nahrávku,“ říká Pavel. „Třeba ze zkušebny nebo z koncertu.“ Připravte se ale na to, že se z devadesáti devíti procent dočkáte záporné reakce. Další možností je oslovení takzvaných nezávislých labelů. Ty vám nedají až takovou finanční ani mediální podporu, ale umožní vám vaši desku vydat. Tyto firmy mají zároveň většinou dobře domluvenou distribuci, takže vaše nahrávka se do prodeje dostane v docela širokém záběru. Nebo to můžete zkusit vydat sami. Založíte si živnost na vydávání hudebních nahrávek a vymyslíte si pro svoji firmu název. Jako to udělal například Laco Deci, který má vlastní vydavatelství s názvem Hovado Records. Poslední a docela zajetou možností je, že album zkrátka natočíte, koupíte si dejme tomu 500 čistých CD a 500 prázdných obalů, vymyslíte si nějakou jednoduchou obálku, potisk na CD vám dnes udělá tiskárna, která nemusí stát víc než 2500 korun, a budete tato alba prodávat na svých koncertech. Ani smlouva s vydavatelem vám ovšem nezaručuje financování studia. Málokterý hudebník dnes dostane peníze na samotné nahrávání. „S tím může počítat tak akorát Lucka Bílá nebo Kabát,“ pokračuje Pavel. „Ale například tvůj Franta Novák Band nedostane ani vindru.“ Takže nejschůdnější cesta je, že si náklady na nahrávání budete hradit sami, nebo si seženete sponzora. Hlavně si nemyslete, že levná nahrávka musí nutně znamenat špatnou nahrávku.

6. Nahrávání

„Systémů je několik,“ začíná Pavel, „jenomže jde o čas a čas jsou samozřejmě peníze.“ Protože studio platíte od hodiny, nejvýhodnější je nahrávat každý nástroj zvlášť. Rockové kapely začínají většinou nahráváním základů, to jest baskytara, bubny a případně doprovodná kytara. I v tomto případě lze ještě nahrávat každý nástroj úplně odděleně. Nahráváte nejdříve bubny, a to tak, že bubeník ve sluchátkách slyší třeba basu a počítačový metronom, takzvaný click. Do nahraných základů pak přidáváte ostatní nástroje, jako například dechy, pak sóla a nakonec se točí zpěv. Tento způsob je nejrychlejší taky proto, že je nejméně náročný. Málokterá kapela je totiž sehraná tak, aby mohla nahrávat spolu. Společné nahrávání je mnohem náročnější na psychiku. Čím více lidí, tím více chyb. Takže se seknete jednou a všichni musí hrát znovu. Pak se seknete podruhé a ve všech to začíná tikat. Vy samozřejmě začnete trpět pocitem viny, což k výkonu nijak nepřispěje. Zákonitě začnou dělat chyby i ostatní. Čas letí, váš účet roste a výsledek je daleko za obzorem.

7. Smíchat a jste nahraní

V případě, že patříte k vyvoleným a nějaký label s vámi podepíše smlouvu, musíte se smířit s faktem, že vám do nahrávání bude někdo z firmy značně mluvit. „Firma si samozřejmě musí určit, jak co má znít, jak má vypadat obal a taky budou určovat cílovou skupinu. Protože oni to platí, oni produkují a distribuují vaše album,“ uznává Pavel. Jestliže nemáte zájem o to, aby vám do práce někdo takhle kafral, vydávejte si album raději sami. Je ovšem jeden člověk, který s vámi ve studiu bude za každých okolností, a to je zvukový inženýr. Toho má pro vás většinou už studio připravené a není moc častou záležitostí, že by kapela na tuto práci měla svého vlastního člověka. „Je to místní profík, který umí nejlépe pracovat s technikou, která je ve studiu, a taky musí znát tu místnost,“ dodává Pavel. „I když jsou studia perfektně upravená, každá místnost je jiná a jedině člověk, který tam dlouho pracuje, ví, kam který nástroj umístit, aby nedocházelo ke zbytečným potížím s akustikou.“ Pak doufejte, že budete mít na takového člověka štěstí. Musí mít opravdu vytříbený sluch a měl by vědět, že všechny kapely nemůžou znít stejně. Měl by tedy vycházet z toho, co vy jako kapela budete chtít, a měl by se snažit pomoct vám dosáhnout toho nejlepšího výsledku. Když máte všechno natočené, vstupujete do závěrečné fáze a tou je míchání.

V tu chvíli jste s celou kapelou v režii a posloucháte, co jste nahráli. Pak si najednou uvědomíte, že tady by měly bubny znít hlasitěji, tady zase méně, tady by bylo vhodné upravit zvuk kytary, ale v této písni zase chcete přidat zpěvu efekty typu echa nebo hallu. „Kromě zvukaře je dobré přizvat si k míchání takzvané nezávislé ucho,“ říká Razím. To je člověk, kterému v této oblasti důvěřujete. Je totiž víc jak jisté, že po několika hodinách nebo dnech ve studiu toho už budete mít plné kecky a vaše ucho bude unavené. „Nezávislé ucho“ vás upozorní na chyby, nebo zkrátka na to, co zní blbě nebo divně. Dejte si ovšem majzla, aby to nebyl sebestředný týpek, který bude svoji přítomnost ve studiu považovat za nějaké mistrovství světa, které musí za každou cenu vyhrát. On by vás neměl kritizovat, ale přispět svojí troškou do mlýna, aby vaše album bylo pokud možno vymazlené a bez zbytečných chyb. Máte smícháno a čeká na vás poslední úprava - mastering. To je frekvenční dorovnávání. „Mastering je opravdu třešnička na dortu,“ dosvědčuje Pavel. „Nic s ním ale nezmůžeš, pokud odflákneš míchání.“

8. Mezi lidi

K distribuci vašeho alba a k tomu, abyste se vůbec dostali do povědomí co nejširší veřejnosti a našli to svoje publikum, vám můžou pomoct ještě singly. Jestliže vaše album má vyjít například v říjnu, je běžnou praxí vypustit jednu píseň do éteru dejme tomu koncem srpna. Zvolíte si skladbu, která by se podle vás mohla stát hitem, a běžíte do rádia, kde si zaplatíte, aby tuto píseň vysílali. A úplně nejlepší by bylo natočit i videoklip. Nemusíte si dělat velké starosti s další prací, s vymýšlením nebo
s penězi za honoráře. Jistě, musíte pokrýt produkční náklady.

O vizualizaci a praktickou realizaci se ale postará už režisér. Ten tuto práci dělá většinou zadarmo, a pokud je to kapela, kterou má rád, považuje to dokonce za svoji prestiž. Koncert, album a nebo
i videoklip jsou na první pohled rozdílné věci, jenomže dohromady tvoří to, čemu dnes říkáme muzika. Pavel Razím dodává: „Když nějaká kapela hraje dejme tomu deset let a nemá CD, tak je to blbý. Stejně si ale myslím, že většina hudebníků zakládá kapely proto, že chce hrát před lidmi.“

Chce to tvrdou dřinu

Ačkoli jeho jméno většině lidí nic neřekne, v hudební branži je prověřenou zárukou kvality.
Ten tvrdý proces, plný zábavy, práce a sebezapření, kterému jinak můžete říkat i hudební kariéra, rozjel Pavel v sedmi letech, kdy se začal věnovat hře na akordeon. Od té doby, než se stal bubeníkem, prošla jeho rukama ještě i baskytara a během profesionální vojenské služby i nůž na škrábání brambor, koště a ruční granát. Vedle toho všeho stíhá Pavel absolvovat Konzervatoř Jaroslava Ježka a v roce 1995 mění vojenskou uniformu za angažmá ve skupině Yo Yo Band. Jistě, mohli bychom si říct, že Pája se dostal z bláta do louže. Pro něj je to ovšem významný krok na cestě za tím, co chce dělat. Následně přijímá Pavel nabídku do jazzového kvarteta Michal Gera band a jak sám tvrdí, „další lana na sebe nenechávají dlouho čekat“. Nabídky z různých kapel se do Pavla strefují jako šípy Viléma Tella do toho nevinného jablka. Celá záležitost nabírá obrovské obrátky. Pavlův život se mění na jedno velké koncertní turné. S kapelami stíhá pracovat na více než třiceti albech a rozpíná svá chapadla do všech možných hudebních žánrů. „Jediné, na co si pamatuju z mé první práce ve studiu, je hrozný strach. Prostě nervy a tréma,“ směje se dnes Pavel. Smát se už může. Natočených alb má už na svém kontě docela dost. Kromě toho, že se sám neustále vzdělává v oblasti hudby na soukromých hodinách, začíná také vyučovat. Nejdřív na hudební škole Come To Jam a pak ještě nastupuje i na pražskou konzervatoř, kde dnes působí jako vedoucí oddělení bicích nástrojů.

(Petr Chmela, Esquire)