Jaký je rozdíl mezi otcovstvím před dvaceti lety a dneska?

Petr K.: Člověk dospěje. První manželství mi nevyšlo a na fungující rodinu musí být dva. Nesmí chybět tolerance a podpora. Obojí v mém druhém manželství nechybí, a tak si jako otec svoji roli užívám.

Petr M.: Tehdy bylo docela normální, že se děti rodily hodně mladým lidem, takže že bychom měli holky brzo, to mi ani nepřišlo. Ale žádný rozdíl v tom nevidím, pokud člověk není bez citu, tak to, že má dítě, musí vnímat. Stejně jako u Noemi jsem chodil poslouchat k postýlce Míši, jestli dýchá, a když jsem ji poprvé plácl přes ruku, protože strkala prsty do zásuvky, a rozbrečela se, tak mi z toho bylo hrozně. Noemi si ale víc užívám, a to díky tomu, že nejezdím tolik jako dřív, kdy jsem dvě třetiny roku trávil mimo domov! Dneska ráno jsem nechal manželku vyspat, připravoval jsme mlíko, sváču, čistili jsme zuby, pak přišel top hit Krteček, kterého jsme si spolu pouštěli... Chodíme spolu na pískoviště, ženské na mne sice koukají divně, ale přežiju to. V určitém smyslu si otcovství užívám víc.

Bohouš: Terezku jsem měl až v šestadvaceti letech, takže u mne nejde o věk, ale spíš o čas. Tehdy jsem chodil do práce a pak jezdil s kapelou. A dneska? Přestože jsme rozvedený, užívám si Tomíka každou volnou chvilku.

Byli jste o porodů?

Bohouš: U druhého jo.

Petr K.: K prvnímu nás nepustili!

Petr M.: Pamatuju si moc dobře ty první dva! Dcery se narodily v osmdesátém pátém a šestém roce, a to tak, že jsme přišli k výtahu, tím přijely porodní báby a možná jedna těžce agresivní doktorka, přebraly manželku s taškou - a na shledanou, a dítě člověk pak viděl přes nějaký luxfer! Teď jsme rodili u Apolináře a všechno bylo jinak. Byl to pro mne fascinující zážitek - nejenomže moje bývalá přítelkyně Míša, která je gynekolog-porodník, držela Evičku za levou ruku a já za pravou, ale ten vlastní porod, kdy je vidět hlavička a pak tělíčko leze ven, to bylo něco, co ve mně zanechalo silný zážitek. Přestřihl jsem pupeční šňůru, ale musel jsem nadvakrát. Do lidského „masa“ jsem totiž ještě nikdy nestříhal.

Petr K.: Expřítelkyně Petra Muka byla i u porodu mého syna, ale když mi navrhla, abych přestřihl pupeční šňůru, tak jsem se skácel.

V kolika letech jste se stali poprvé otci?

Bohouš: Jak jsem už řekl, v šestadvaceti.

Petr M.: Mně bylo dvacet a bylo to chtěné rodičovství, ještě navíc založené na jednom „vědmákovi“, který žil jako poslední ve vesničce Temelín, kterou vysídlovali před stavbou elektrárny. Měl živé sny a tvrdil, že by člověk neměl mít dítě dřív než ve dvaceti letech. Tak jsme čekali.

Petr K.: Mně bylo dvaadvacet.

Bohouš: Byli jsme zamilovaní, zplodili dítě a pak se vzali.

Petr M.: S mojí první ženou jsme spolu chodili od šestnácti a vzali jsme se, když jsme dokončili střední. Papír o uzavřeném manželství byla i pojistka kvůli mé modré knížce. Pokud bych se nechal hospitalizovat na psychiatrii, byl by vedle mě blízký člověk, který by mě vytáhl ven na revers...

Petr K.: Já se oženil s matkou svého dítěte až po dvou a půl letech, a dokonce jsme měli stejné výhody jako ucelená rodina - mohli jsme si vzít i novomanželskou půjčku!

Představte své nejstarší děti.

Bohouš: Dvacetiletá Terezka studuje prvním rokem Elektrotechnickou fakultu v Plzni. Mimoto dělá házenou.

Petr M.: Mojí starší dceři Michaele je třiadvacet let, je na ČVUT, dělá stavařinu, rozpočty. Předmět, který mě bavil nejmíň. Jde jí dobře matika, aspoň v rozpočtech nebudou průšvihy. Hraje basketbal a taky na basovou kytaru... Mladší dcera Šárka je v šestém ročníku na konzervatoři, dělá hudebně-dramatický obor, je jí dvacet dva a chce si podat asi čtyři přihlášky na různé vysoké školy, tak uvidíme, co bude dál. Zkouší konkurzy v divadlech na oblastech a hraje v Divadle Na Prádle a v Divadle Na Fidlovačce. Absolutně nesouhlasila s ničím, ať jsem jí cokoli nabízel, a dokonce nešla ani na konkurz, když jsem jí o něm řekl já. Je to hezké a správné. Akorát jak říká Olda Lichtenberg: „Má vaše příjmení?“ „No, má...“ „Tak to bude mít těžký...“

Petr K.: Jolaně bude devatenáct a dokončuje chovatelskou školu v Písku, je spíš po mamince, odmalička jezdí na koni, je lehce potetovaná, kde se dá, má nějaký ten piercing...

Co puberta vašich děvčat?

Petr K.: Já odešel od první rodiny, když mé dceři bylo asi čtyři pět let a její pubertu jsem prožíval asi tak, že jsme se viděli jen občas. Povídali jsme si jako kamarádi a já jsem samozřejmě narážel na to, zda má chlapce, nebo ne. Byl jsem rád, že má chlapce, a ne dívku, že je správně orientovaná. Potom těch pár chlapců jsem dokonce i poznal, posledního z nich jsem viděl na maturitním plese a byl docela fajn...

Petr M.: Co tanec? Valčík, polka? Provedl jsi dcerušku?

Petr K.: Nebudeš tomu věřit, ale paradoxně jsem tancoval se svou dcerou na píseň Petra Muka! A moc mě pobavilo, že jsem nemusel řešit lidovej standard.

Bohouš: Já taky prožíval pubertu Terezky pouze na návštěvách, ale myslím si, že probíhala docela klidně, protože je to pohodová holka. Už asi tři roky má chlapce, tykám si s ním a jsem docela benevolentní, když s ním přijede, nechám je spát spolu.

Co kdyby si vaše dcera narazila čtyřicátníka?

Petr M.: Čtyřicátníka? Rozhodně by s ním nemohla doma přespávat, to bych zatrhl. Šárka měla podvakrát přítele, maminka toho prvního dokonce volala, jestli u nás může přespat, dovolili jsme to, ten druhý byl v pohodě, zapadl do rodiny, ale rozešli se... Ale představa, že k nám napochoduje nějaký můj vrstevník, tak to ne! To bych se zachoval jako tvrdý rodič a konečně bych se choval tak, jak jsem se chovat měl, a sice: „Dokud se nepostavíš na vlastní nohy a nevdáš se, tak mi domů nikoho tahat nebudeš!“ Vrstevníka tedy ne! (smích)

Petr K.: První reakce by byla taková, že bychom to nijak neuvítali, ale pokud by si ho vybrala a byla by s ním šťastná... Doba je taková, tak proč být zásadně proti? Musel bych to překousnout. Já jsem si do života taky nenechával kecat.

Petr M.: Jen tak mimochodem, všem našim současným partnerkám je už dost přes třicet! Takže narážka na čtyřicátníka a naše dcery se nás netýká.

Bohouš: Čtyřicátníka? Doufám, že je rozumná...

A co vaše malé děti?

Petr K.: Můj syn se jmenuje Petr Pavel Kolář, je mu šest a je křtěný. Myslím si, že je to trošku jinak než dřív, jeho dětství jsem se snažil si víc užít, i když práce bylo víc. Volné chvíle trávím s rodinou. Díky tomu, že vyrůstá v muzice, tak k ní trochu přičichl a muzika se mu líbí, snaží se pozpěvovat, bere mi hudební nástroje a já s ním o tom mluvím... Možná ho to vezme a začne do toho šťourat se mnou.

Petr M.: Mé dceři Noemi Olze Mukové - jsme taky křtění - je rok a osm měsíců a u nás doma je zvláštní jedna věc. Moje žena je Slovenka z Bratislavy, já jsem Čech a v poslední době pozoruji, že malé se slovní zásoba rozšiřuje, a jak ta slova komolí a žvatlá, tak jí občas nerozumím. Maminka ji naučí nové slovo slovensky, a dokud ho neslyší ode mne česky, používá ho slovensky. Pořád chodila „cikat“, dneska už „čurala“. Právě teď na ni mám docela čas - naše branže je výhodná v tom, že jsme s dětmi víc než ostatní chlapi, co brzy ráno odejdou a pozdě večer se vrací. Vnímám, že moje dcera není tak fixovaná na maminku. Mimochodem - ještě nedávno Noemi nejvíc bavila jedna moje píseň, teď ji v autě baví skupina Korn.

Bohouš: Mám čtyřapůlletého syna Tomáška, ale s jeho maminkou jsem rozvedený. Hudební nadání má, rád zpívá, hraje na flétničku, a dokonce přetváří texty, takže kdoví..., ani dceru jsme do ničeho netlačili, děti si musí vybrat svoji cestu samy.

(Připravila: Šárka Schmidtová, Harper's Bazaar)