Nakonec vás dostanou. I když zmizíte do jeskyně a budete si hrát na poustevníka, jednoho dne vás vytáhnou a budou chtít vědět, co jste tam tak dlouho dělal. A vy budete muset souvisle promluvit. Chcete zvýšit plat? Nejspíš se budete muset vypravit za šéfem a pronést projev. Plus porady, vyprávění strhujících příběhů v hospodě, případně rozloučení s kámošem motorkářem, který tu zatáčku u topolu nakonec nevybral. Schopnost dát dohromady několik souvislých vět, abyste mohl poděkovat Akademii, rodičům a Bohu, prostě patří do arzenálu úspěšných chlápků.

Jenže předstoupit před zástupy se svým osobním evangeliem a nevypadat při tom jako idiot, není tak docela jednoduché. Představte si všechny ty moderátory zábavních pořadů, svatební řečníky a zmatené kolegy, kteří právě slyšeli vynikající vtip a snaží se vám ho překoktat. Jak ale dokazují politici a pojišťováci, když umění veřejného řečnění ovládnete, můžete posluchače přesvědčit i o naprosté pitomosti. Což se může hodit.

Takže jsme Rozikruze vyslali na minikurz rétoriky k Renatě Bulvové. Tahle charismatická žena, absolventka autorského divadla na DAMU a zkušená lektorka všeho, co souvisí se slovní exhibicí, by naučila řečnit i sněhuláka. „Nemusíte na to mít nějaký zvláštní talent - zvládne to pětadevadesát procent populace,“ povzbudila Rozikruze a pak mu prozradila tajemství, které z něj možná konečně udělá člověka.

Kdo honí medvěda?

Asi ten pocit znáte: Máte promluvit na poradě před firemními hlavouny a jste pěkně nervózní. Sice jste si doma sepsal, co jim chcete říct, naučil se to skoro nazpaměť, ale když přišla vaše chvíle, někde se to zadřelo. Pot, sucho v puse, zabetonovaná hlava, nejasné blábolení a útrpné pohledy, konec. A pozor, teď přijde to tajemství. Dýchání. Ve chvíli, kdy předstupujete před publikum, se totiž vzhledem ke stresu a trémě změní způsob vašeho dechu.

„Dýcháte do hrudníku, což je vhodné při lovu na medvěda, ale ne k oslovení lidí. Při takovém dýchání přicházejí věty, které nemají koncept, jsou bez tečky, možná myšlenkově nabité, ale ne do hloubky. Řeknete jednu a pak ji musíte dovysvětlovat. Takže se nejdřív musíte dostat do psychofyzického uvolnění.“ Jak? Nejdřív to chce správný postoj: Nohy rozkročené do šířky ramenou, mírně pokrčená kolena, uvolněné kyčle, vzpřímená hlava a těžiště nachýlené dopředu, což evokuje naléhavost toho, co se chystáte říct.

„Ať uděláte tělem cokoli, odrazí se to ve vašich myšlenkách.“ A samozřejmě nádech. Jenže ne lovecká hruď, ale břicho. Klidný nádech do břicha s lehce napjatou bránicí, nádech s pocitem, že dýcháte něco voňavého - s uvědomováním si středu vašeho těla, solaru plexus, zdroje energie, jemuž Japonci říkají hare, Číňané čchi, zdroj energie, Indové třetí čakra. „Jde o to, dostat dech nahoru a pak pozorovat, jak výdech prochází energetickými uzly.

Ke správnému provedení pomáhá opření jazyka o dásňový výstupek. A tenhle cvik můžete dělat kdekoli. Prostě necháte, ať se ve vás dýchání děje.“ Což přispívá k naplnění cicerovského hesla: „Jen uvolněný člověk je skutečným tvůrcem a myšlenky ho napadají rychlostí blesku.“ Chápete? Rychlostí blesku. Má tedy smysl psát si předem scénáře a pilovat zaručeně účinné obraty? Další tajemství: Rozhodně nemá!

Klapka? A jedem!

Domácí příprava je fajn, když se učíte na zkoušku a snažíte se něčemu porozumět. Nicméně jestli se nechystáte číst z papíru referát, ale říct si šéfovi o víc peněz, žádné lingvistické varianty nemá smysl vyrábět. Když se totiž připravujete doma, jste v docela jiném stavu mysli, než když si sednete na židli, chlápek v ředitelském křesle položí telefon a zeptá se, co sakra chcete. „V tom okamžiku je šéf ve výhodě, vůbec netuší, že vy něco takového doma urputně řešíte.

Připravovat si přesné znění vět - snad kromě úvodní, zdvořilostní - vás nanejvýš rozhodí. Je mnohem lepší vycházet z přítomné situace, může se stát spousta věcí, vejde sekretářka se šanony, zazvoní telefon... Nebojte se, důvody, proč si zasloužíte vyšší plat, máte v hlavě, už jste to stokrát řešil s kamarády v hospodě, nauvažoval jste se dost.

Teď stačí jen se správně nadechnout, uvolnit a nechat myšlenky dít.“ No a když jsme zase u dýchání - jakmile jednou naplníte plíce vzduchem a máte něco na srdci, vyplatí se mluvit hned, nevypouštět vzduch naprázdno a následně zoufale nelapat po dechu (pochopitelně do hrudníku) a postupně se ztrácet v chaosu a nervóznět.

Rozikruz na rozvoj této užitečné schopnosti použil pod Renatiným vedením zábavné cvičení: Skloníte se k zemi, pomalu se nadechnete, zaměříte pohled na náhodnou věc v místnosti a po napružení bránice ji okamžitě pojmenujete a lokalizujete. Můžete třeba zjistit, že „stará ožehlá ponožka visí na jiskřícím lustru“, a jiné zajímavé věci.

Jak se hádá řeč s tělem

Když už se rozhodnete sdělit světu nějakou myšlenku, vyplatí se hlídat kromě její geniality i nástroj, kterým ji vyjadřujete. Tělo. Podle psychologa Alberta Mehrabiana tvoří verbální složka pouhých sedm procent sdělení. Dalších osmatřicet připadá na vokální složku a pěkných padesát pět procent zbývá na řeč těla. Což znamená, že máte šanci svá nápaditě seřazená a pěkně vybraná slova kvalitně pohřbít.

Podle Renaty spočívá přesvědčivost řečníka v umění „sladit obsah řeči s tělem do jednoho“. Typický příklad: co s rukama? Jakmile je totiž necháte volně viset, mozek už je nemá pod kontrolou, nevidí je, takže jim dovolí hrát si s kapsou, škrábat se, zatrhávat si nehty - a posluchači tohle všechno vnímají rušivě.

Stejně jako neúčelné popocházení, pomlaskávání, zvedání ramen a sbírku dalších bezděčných pohybů. Jedna z možných pouček (které Renata ostatně nepoužívá, protože podle ní je všechno v dýchání) může znít takhle: Držte ruce před dolní částí hrudníku, občas použijte otevřené gesto a ty ostatní věci - prostě nedělejte.

Co říká hlas

Jakmile trochu zvládnete dýchání a přestanete se drbat za uchem, je načase zabývat se hlasem. Abyste našel svou optimální výšku a barvu, stačí se nadechnout do břicha a hrudníku, uvolnit hrdlo jako při zívnutí, představit si, že máte ještě jednu pusu někde na spodině lebeční, aby se hlas šířil všemi směry, začít na „hmmmm“ a plynule přejít do indiánského halekání. Při hmmmm by vás měly brnět rty. Ucítíte, jak vibrují dutiny, hlavový buben, to, co váš hlas skutečně ozvučuje a zesiluje.

Jo, tohle je vaše optimální hlasová poloha. Můžete to ještě procvičit na ostatních samohláskách - už bez ručního přerušování - a zvyknout si na to, že ten zvláštní, uvolněný zvuk k vám patří. Ideální mluvní výška se pohybuje na spodní hranici přirozeného rozsahu - při umělém zvyšování, zaškrcování, sípání a „neodborném řvaní“ se hlasivky překrvují a namáhají, hlas přestává přirozeně znít a vaše publikum se začíná nudit, bát nebo se cítit trapně za vás, což asi nechcete.

„Uvolněné hrdlo je velmi důležité, jen tak můžete přirozeně měnit intonaci a dynamiku, nechat sebou protékat emoce a přenášet je do hlasu.“ Jelikož hlasivky jsou poměrně citlivé a spolu s bránicí hlavním řečníkovým nástrojem, je lepší nedráždit je těsně před proslovem známými vysoušeči, jako je káva, čaj nebo alkohol.

„Vaši posluchači sice nebudou vědět, o co jde, ale suché a podrážděné hlasivky si vyloží tak, že nějak nejste ve formě, což je už samo o sobě bude rozptylovat podobně jako špatná výslovnost.“ Ideální závlaha hlasivek je obyčejná vlažná voda - nicméně když se chystáte pobavit hospodu, neberte to moc doslova. Pivo je v podstatě obohacená voda a hlasivky to prostě budou muset občas skousnout.

„Takže já jako děkuju za slovo…“

Řekněme, že dobře dýcháte, máte končetiny pod kontrolou a za chvíli se chystáte vyrazit na stand-up plac. Takže pár doporučení:

>> Předem si místo svého vystoupení prohlédněte a zjistěte, jak tam váš hlas zní.

>> Pokuste se netvářit otráveně, ani příliš vystrašeně, a kdykoli je to vhodné, usmějte se.

>> Zapomeňte na vatu typu „takže, co jsem to ještě, vlastně“. Tahle slovíčka používáte místo nádechu a jsou absolutně zbytečná.

>> Stůjte aktivněji než při formálním rozhovoru.

>> Jestli text čtete, nevšímejte si větných čárek a jděte po obsahové logice. Jinak budete dělat dramatické pauzy za každým nepodstatným slovem, což publiku poleze na nervy.

>> Jestli si vás soused nenajal na uspávání dítěte, snažte se nemluvit monotónním hlasem. Používejte dynamiku, rytmické členění, měňte výšku hlasu podle smyslu textu a nebojte se delšího ticha po důležité myšlence - posluchači si ji během pauzy dotvoří v hlavě.

>> Občas se podívejte do publika, ať nemá pocit, že je tam samo a vy si vepředu něco soukromě mumláte.

>> Jestli se musíte pohybovat (třeba mezi notebookem a tabulí), dělejte to cíleně a snažte se nezabloudit. Jestli se vám podaří zapamatovat si aspoň něco, můžete očekávat potlesk a svou minutu slávy. Chcete doladit pár detailů?

Zkuste to třeba přes Renatin web retorik.cz. Možná na vás někde čeká ušlechtilá a skvěle placená tribuna - a byla by škoda propást životní šanci.

(Dalibor Demel, FHM)