Petře, v červnu ti bylo 40 let. Jak se cítíš jako čtyřicátník? 
Nestydím se za to, cítím se skvěle. Dokonce jsem tak pojmenoval i svoje turné. Je to takový odrazový můstek do druhé půlky života. Člověk si uvědomuje věci, které šly předtím mimo něj, a váží si věcí, kterými opovrhoval nebo je nebral tak vážně.

Kromě již zmíněného turné máš za sebou ještě vydání nové desky. Jak bys to všechno zhodnotil?
Po první desce a DVD natočeném v Lucerně jsem najednou neměl tým lidí, s kterými jsem do té doby pracoval. Něco se jim nelíbilo, ale nedozvěděl jsem se co. Nemám rád, když v sobě někdo něco drží a neřekne to přímo do očí. Proto jsem tento tým rozpustil. Chtěl jsem udělat novou desku a jet nějaké koncerty, ale neměl jsem s kým. Takže jsem měl před sebou několik úkolů. První byl sehnat lidi, kteří za mnou půjdou, budou držet partu a budou ctít to, co chci dělat. Druhý dát dohromady kvalitní materiál a vydat ho na desce. A pak tu byla ještě celá příprava koncertního turné a koncertního programu. To všechno se podařilo a je to úspěšně za námi. Zhodnotil bych to velmi kladně. Setkal jsem se s lidmi, kteří něco umějí, dokážou něco předat, přinesou určitou energii, která je na desce i na živých koncertech znát. Samozřejmě bych si přál, aby to tak vydrželo ještě i příští rok a další léta.

Jak to prožívala tvoje rodina?
Mladej to se mnou prožívá od začátku, kdy byly první demáče. Doma se nedá té muzice nikam utéct. Bohužel máme pokoje vedle sebe a je to slyšet přes dveře. On byl v podstatě první, komu jsem ty demáče pouštěl. Vážně se ho ptám, jestli se mu to líbí, nebo ne. Děti jsou tak upřímné a bezpro­střední, že řeknou jo, nebo ne a nijak zásadně o tom nepřemýšlejí. Ještě než deska vyšla, on už si tři věci z ní broukal. Všichni v tom byli namočení od začátku, takže věděli, o co jde. A na koncert přišli, aby viděli tu atmosféru. Já jsem totiž pořád říkal: Mám tam krásnej dort. Tak se na něj přišli podívat.

V jakém městě během turné byla nejlepší atmosféra?
Zní to jako klišé, ale všude to bylo fajn. Koncerty jsem nepojímal ve stylu: „Dobrý den, tady je pan Kolář a teď padnete na zadek.“ Na nic jsem si nehrál, pojal jsem to jako narozeninový mejdan. Přišlo hodně lidí, chtěl jsem to s nimi oslavit. Jeviště bylo v podobě dortu, na každém koncertě jsme bouchli šampáňo. Zvláštní atmosféra byla samozřejmě v Českých Budějo­vicích, kde jsme s kapelami začínali. Přišli tam mí kamarádi, rodiče a celá moje rodina. Tam mě to víc vzalo za srdce, protože třeba můj táta na koncerty nechodí a teď už byl na mém druhém koncertě, což je velký úspěch. Je mu 69 let, tak doufám, že ještě nějaké zažije. Je to taková satisfakce. Trklo ho, že sice nedělám „poctivé řemeslo“, ale že to oslovuje lidi a má to nějaký smysl.

Kdybys potkal kouzelného dědečka, který by ti nabídl, že ti splní přání, co by sis přál?
Slušně bych ho pozdravil, poděkoval bych mu, a pokud je někdo takto štědrý, tak bych ho asi poslal někam jinam, kde je to zapotřebí víc. Řekl bych mu, že jsem v podstatě spokojený a že asi nic nechci. Protože to, co jsem chtěl, jsem si za ta léta vybudoval a šel jsem si za tím sám.

(roz, Spy)