New York, Londýn... Dost cestujete. Jací jsou ve světě muži?

Hlavní rozdíl je pochopitelně v řeči. Když na vás někdo mluví ve vašem rodném jazyce, víte, co znamená ten který tón hlasu. Ale když přijedete do Británie, jejich angličtina se vám zda taková... hranatá, necítíte ty maličkosti, které jsou krásné na milostné řeči.

Když jsem měla anglicky mluvícího přítele, snažila jsem se, aby uměl několik slov slovensky, protože teprve pak jsem měla ten pocit měkkosti jazyka, kterou angličtina prostě nemá.

Pamatuji si, že když jsem přijela do Británie, nahlas jsem si recitovala básně, které jsem se učila povinně na základní škole. Chtěla jsem slyšet tu krásnou řeč, chtěla jsem cítit, že jsem ještě nezapomněla slovenštinu. Ona je překrásná!

A co rozdíly v chování mužů?

Jsou jiní. Hlavně Američani, nebo konkrétně Newyorčani - tam je život hodně rychlý. A když už si někoho pozvete k sobě domů, je to hodně zásadní věc. Třeba v Londýně spolu mají dva lidé hezký vztah a vidí se klidně jen přes víkendy, dvakrát do týdne.

To znamená, že jsme my Češi a Slováci volnomyšlenkářští?

My jsme absolutně volnomyšlenkářští! Jsme otevření, ukazujeme lásku. Oni si musí myslet, že jsem se zbláznila. Řekla jsem si, že zůstanu taková, jaká jsem. Mým největším kreditem je ta otevřenost, láska.

A vím, že na základně toho jsem schopná spoustu lidí velmi lehce přesvědčit. Oni se nejdřív leknou, ale potom zjistí, že je příjemné si na nic nehrát. Úplně tomu podlehnou. Američani jsou velmi rychlí v ukazování citů, ale většinou za tím gestem, za výrazem ve tváři nic není.

Oni jsou samé That's great, That's beautiful, That's amazing..., všechno je úžasné. Naše největší devíza je, podle mého názoru, že v sobě máme lásku.

A věděla jste tohle ještě před odjezdem do zahraničí?

Ne, zjistila jsem to až tam. A začala jsem si vážit velké slovanské duše. Oni si střeží svůj prostor, bojí se o nezávislost, bojí se ukázat strach, protože celá společnost je ovlivněná tím, že chlap musí být silný, musí vydělávat... A najednou, když je muž v jednom z těch aspektů slabší než žena, lekne se a raději se stáhne.

A na Slovensku tohle není?

Myslím, že naši chlapci jsou uvolněnější. Ti to tak neprožívají. Aspoň ti, se kterými jsem se potkala. A možná je to tím, že byli úspěšní v tom, co dělali. Vztahy v Británii jsou úplně jiné - mezi přáteli i mezi lidmi, kteří spolu žijí.

A co se týká rodiny, já měla a pořád mám velmi blízký vztah se svými rodiči. U nich, když dítě odejde, rodiče si jakoby splnili svoji funkci a už ho nepodporují. V Británii je to „poraď si sám“, my jsme už jiná kapitola. Děti jsou příliš hrdé na to, aby přiznaly svou chybu, a rodiče říkají: „Když jsi odešel, pomoz si sám.“

Jak to máte s muži? Jste spíš emancipovaná žena, nebo ta, která mužům nechává mužskou práci?

Já vůbec neuvažuju nad takovými věcmi. Nikdy jsem v takovém rozdělování nežila. Pro mě je těžké najít toho správného člověka, protože můj život je velmi intenzivní, cestuju a pořád jsem někde jinde.

Jsem vlastně takový cikán - pořád se stěhuju, balím, přejíždím z jednoho místa na jiné. V několika státech mám několik tašek. A druhá věc: i když už jsem na nějakém místě, hodně času žiji ve svém světě, málo času trávím v reálu. Prostor pro muže v mém životě je malý.

Ale když ten muž stojí za to, je schopný dostat se do mého světa a prožívat to, co prožívám v mém světě, se mnou. Myslím, že to není nereálné... Jen je těžké najít toho člověka. Ten muž musí být smířený se svojí pozicí v mém životě, s tím, že mám hudbu, mám to a to a své přátele...

Jak říká jedna moje známá: já mám dům, auto, psa a manžela... Co myslíte, dělá se v showbyznysu, nebo chcete-li v muzice, rozdíl mezi muži a ženami? Nemá to někdo z nich jednodušší?

Myslím, že to má žena v showbyznysu těžší. Co se týká mojí pozice, nesu si s sebou dost slušný balík toho, co jsem prožila na Slovensku. Jsem mediálně známý člověk a to je leckdy na škodu. Jednou jsem šla na kávu s člověkem, který se mi velmi líbil, i já jsem se mu líbila, všechno ideální.

Ale když jsme se setkali, byl to velký chlap, absolutně spokojený s tím, co v život dělá, úžasný, ale celý ten čas se třásl, měl přede mnou strašný respekt. Další zase před časem zavolal mé kamarádce, jestli má u mě šanci, a že jestli má, aby mu to řekla co nejdřív, protože by chtěl jít do posilovny a do knihovny.

Tahle kombinace mě totálně dojala! (smích) Nejdůležitější je, abych se od muže mohla něco naučit, strašně bych chtěla mít muže, kterého obdivuju. Chtěla bych samozřejmě, aby i on obdivoval mě, ale nerada bych, aby to bylo jednostranné, chtěla bych, aby mě inspiroval. To bude těžké...

A když se vrátím k muzice, spolupracuje se vám líp se ženami, nebo s muži?

Jasně že s muži! Úplně zbožňuju mužskou společnost. Na jedné straně mě některé jejich vlastnosti a způsoby, jakými věci řeší, otravují, ale už je poměrně dobře znám. Několik let jsem žila s bandou lidí, vlastně jen chlapů...

Mně se líbí, že nehrají takové hry jako ženy. Žena bude vždy ženě konkurentkou. Já to zažila i s kamarádkami. Ženské přátelství je těžké. Několik jich mám, ale nesetkávám se záměrně se ženskou společností.

Málokdy, možná jednou do roka, se ocitnu ve společnosti několika žen - vím, že na to musím mít náladu, energii a musím to brát s absolutním nadhledem. Teprve pak si to dokážu užít. To, že si povídáme o barvě laku na nehty. Ale hodně rychle se pak utíkám schovat do té mé mužské společnosti.

Zazpívala jste si s Petrem Hapkou, Robertem Kodymem, Jarkem Nohavicou. Nazpívala jste nějaký duet se ženou?

To asi nebude nikdy fungovat. Nedovedu si to představit. A kdyby byla mladší, tak to už vůbec ne! (smích)

V šestnácti na vás zapůsobila Iva Bittová, ani s ní byste si nedala duet?

Iva Bittová je člověk, ke kterému totálně vzhlížím. Nedávno jsem s ní četla rozhovor a hrozně jsem jí rozuměla. Měla jsem pocit, že si s ní skrze ten rozhovor povídám. Moc mi to dalo. Ona je absolutně kouzelný člověk. Něco v ní je i mně velmi blízké. Mám pocit, že to mám v sobě také, že jsme spojené, i když se vůbec nevídáme.

Kdysi jste se zmínila, že jste ve vlacích začala psát příběhy z dětství. Pokračujete v tom ještě?

Už jsem skončila. Opravdu to ale začalo ve vlaku a vznikly celkem bizarní povídky, o které mělo poměrně dost lidí zájem, velmi se to líbilo. Jednou jsem nějakou přečetla v talk show s Richardem Müllerem.

Ty povídky jsou velmi otevřené, psala jsem je, jak jsem to jako dítě cítila a viděla. Problém je, že hodně hrdinů jsou reální lidé, kteří žijí na stejném místě, a já nechtěla obětovat zdraví svojí rodiny.

Kolik těch povídek je?

Snad patnáct dvacet. Člověk má samozřejmě sklony mystifikovat, ale já vím, že tenkrát jsem to tak těma dětskýma očima viděla.

Je něco z toho v písničkách?

Asi ano, podvědomě se to tam určitě vmíchalo. Zatím opravdu neplánuju s tím něco dělat. Hudba mě hodně naplňuje, ale poslední rok jsem v sobě začala cítit potřebu vyjadřovat se i jiným způsobem, tak jsem začala znova psát.

Určitě v tom budu pokračovat. Psaní je velmi dobré čištění mysli i duše. V hlavě si pořád vymýšlím nějaké projekty, které by se mohly jednoho dne zrealizovat.

O jakém muži jste vlastně snila v deseti dvanácti letech?

Dítě přemýšlí jen nad tím, jak má ten člověk vypadat. Přemýšlím, jaké typy se mi líbily...

Říká se, že holky hledají toho otce...

Jsem přesvědčená, že můj otec, když byl mladý, byl nejkrásnější chlap na světě. Strašně mi připomínal Belmonda a toho já jsem milovala.

Právě pro to, že se podobal mému otci. A můj otec byl člověk, se kterým jsem si vždycky rozuměla, pro mě byl super hrdina, všechno řešil s humorem, všechno pospojoval, i to nespojitelné, opravoval auta, motorky, dělal tisíce věcí, vymýšleli jsme spolu vystřelovací rakety...

Pro mě i pro mého bratra byl a pořád je hrdina. Celý život byl dítě. Proto si myslím, že jsme si spolu rozuměli. Byli jsme silná trojka. A naše máma byla naše máma. Ona sice tvrdí, že si hledáme někoho, jako byl otec, ale třeba její otec byl úplně jiný typ než táta, byl velmi seriózní, vážný, zásadový.

A najednou ona do rodiny přivedla někoho, kdo jezdil na motorce, poslouchal Beatles, byl absolutně svobodný, volný. Taková je celá naše rodina. Možná se mi také stane, že najdu úplně jiného člověka, než je táta, ale přála bych si, aby měl ten smysl pro humor jako otec.

Ale nevadilo by, kdyby byl podobný otci nebo Belmondovi...

No i kdyby to byl rovnou Belmondo. (smích) Můj otec je prostě muž z Acapulca!

Trápíte se kvůli mužům?

Strašně! Jsem hrozná. Velmi to prožívám. Samozřejmě pro ně ve velkém skládám písničky. Vždy se mě někdo zeptá: A to je pro koho? A tohle pro koho? A já si to už nepamatuju. Ale pravda je, že většina těch věcí pro někoho je.

Pro někoho, nebo o někom?

O někom je asi správnější. Pro někoho je jen pár z nich. V poslední době mám tvořivé období. Určitě bude ještě několik desek. (smích) Je to sice nefér, ale ti chlapi vůbec netuší, že tím, že se kvůli nim trápím, mi způsobují strašný zisk.

(smích) Bolest dělá z lásky to, co láska je. V té bolesti si uvědomujete, jak silné to je. Když jsem v Londýně nahrávala desku, dva roky jsem neměla žádný vztah, protože to nešlo, cítila jsem, že moje srdce bylo zavřené, měla jsem toho hodně a věděla jsem, že ta etapa života, která přišla, je určená pouze pro mě.

Bylo těžké si to užívat, protože jsem vždy žila v nějakém vztahu a vždy jsem věděla, co pro koho dělám. Nebo kdo dává mému životu smysl. A najednou jsem ten smysl života musela najít sama. Budu stokrát raději trpět pro lásku než být sama.

(Pavla Hodková, Harper's Bazaar)