Jak ses vůbec dostal k muzikálům, Petře?
Jako slepej k houslím, protože jsem nic takového nikdy nestudoval. Chodil jsem jen externě na Státní konzervatoř na zpěv k Lídě Nopové a tam žádný muzikálový obor nebyl. Ale říkal jsem si, že bych to mohl zkusit, protože když přijdete z malého města do Prahy, tak je začátek těžkej, takže jsem bral všechno. Šel jsem i na konkurz do muzikálu Dracula, kam mě nevzali, ale byl tam dirigent Jirka Škorpík, kterému jsem se líbil, a tak jsem tam začal zpívat ve sborech, což byla dobrá zkušenost.

Takže tě muzikály začaly bavit?
Zpívání v muzikálech mě čaplo natolik, že jsem v tom od roku 1995 každoročně pokračoval, a povedlo se mi dokonce hrát třeba i ve dvou muzikálech najednou v jednu sezonu. Začalo to od malých rolí až po ty hlavní a musím říct, že jsem měl štěstí na dobrý lidi kolem sebe, dobrý produkce a na dobrý muzikály, který neskončily po deseti reprízách. Za to Bohu děkuju. Teď hraju ve Třech mušketýrech v Bratislavě na Nové scéně a v Golemovi u Hybernů a pořád mě to baví.

Který je tvůj nejoblíbenější?
To je těžké říct, všude jsem si dobře zahrál a zazpíval, ale takovej zlomovej, kde jsem měl první roli, sólovou píseň a lidi si mohli přečíst moje jméno v programu, to byl muzikál Vlasy, kterej jsme hráli v roce 1996 v Pyramidě.

Nemáš jako rocker problémy s divadelními kostýmy?
Vždycky mám problém s kostýmem. Je na to vždycky málo času, převlíkání kabátů je hektické... Na to si ale musíte zvyknout, protože ono se dlouho zkouší v civilu a pak se najednou oblečete těsně před premiérou do kostýmu a něco vám nesedí, vadí. A to mně skoro vždycky! Já jsem z toho pak rozhozenej, naštvanej... Ale vždycky jsem se s tím vyrovnal. Takže nehrozí, že bych kvůli tomu odmítl roli, skončil, protože mám punčochy.

Ty jsi spolupracoval třeba i s Karlem Svobodou, co pro tebe znamenal?
Já jsem Karla poznal už v Draculovi, i když mě tenkrát ani neregistroval. Ale všechno má svůj vývoj, takže po několika letech už jsem s ním spolupracoval docela často a hostoval jako sborista na deskách jeho sólistů. Nějak lidsky jsme se sblížili, a i když jsem tam byl jako čudla, tak se Karel se mnou vždycky bavil a dobře jsme si pokecali. Jsem rád, že jsem tu možnost spolupracovat s ním měl. Vlastně celou dobu přípravy muzikálu Golem jsme se stýkali a dávali to dohromady. Netvrdím, že já jsem něco skládal, ale Karel mi ty věci pouštěl, já poslouchal a říkal mu na to názor. Líbilo se mi, že ho můj názor zajímá, těšilo mě to od člověka, kterej byl skoro o dvě generace starší. Karla mám v hlavě jako férovýho chlapa, kterýho neskutečně bavila muzika, to byl takovej náš společnej jmenovatel, a rád na to budu vzpomínat.

V Českém slavíku jsi naposledy skončil druhý, jak to vidíš, nepřekonáš už letos Mistra?
Já nevím, já jsem rád, že moje kariéra a popularita dostaly takový rozměry, že lidi vědí, kdo jsem a co dělám. Tyhle ankety jsou zajímavý, protože to je odraz toho, že lidi vědí, že existujete. Takový úspěch jsem si nikdy nepředstavoval, jako si nikdy nepředstavím, že budu první. Samozřejmě bych se tomu nebránil, byl bych rád, ale asi je potřeba ještě víc pracovat, víc koncertovat, víc lidi přesvědčit.

Na čem děláš teď?
Pracuju na nové desce, na podzim chci vydat další řadovku, jet k ní turné, nějakých deset koncertů, nic velkého. Připravuju ji s jinejma lidma než tu první, já tomu říkám taková hudební prostituce, hudební sex, nevěra. Ale vyměnit lidi a spolupracovat na každé desce s někým jiným je fajn, protože lidi vás inspirujou a můžou posunout někam dál. Kdybys to dělala takhle v reálu, tak jsi promiskuitní děvka, ale v muzice se to snese a já myslím, že to je naopak dobře.

Kolik jsi už prodal desek?
První desky se prodalo asi 60 tisíc a druhý asi 25 tisíc, takže dohromady asi 80 tisíc desek. A vzhledem k tomu, že jsem na té sólové dráze docela krátce, tak je to pro mě nepředstavitelnej úspěch, vážím si toho.

Máš ještě nějaké ambice?
Já nejsem tak ambiciózní, jak to vypadá. To, že mám teď úspěch, není proto, že jsem ambiciózní, ale proto, že se snažím poctivě dělat svoji práci a nesnažím se na lidi nic hrát. A takovej jsem i v životě. Je to samozřejmě delší cesta a trvá to déle, ale možná o to déle to vydrží.

Máš v showbyznysu nějaké nepřátele?
Je spousta lidí, s kterými se nemusím, ale doufám, že to není v poloze nepřátelství. Já nemám rád konflikty, takže se snažím je nevyhledávat. Je to jako v každém jiném oboru. Lidi ve fabrice se taky všichni nemusej...

Prý jsi měl spory s Matějem Ruppertem, jak s ním vycházíš?
My se s Matějem vidíme hrozně málo. Ale vždycky se pozdravíme, dáme panáka, pokecáme. Já proti Matějovi nic nemám a doufám, že ani on proti mně...

Když se nevěnuješ muzice, jak relaxuješ?
Odmalička rybařím, přivedl mě k tomu můj otec. Když jsem dospíval, tak jsem se na to vykašlal, dvacet let nerybařil a neměl na to čas, protože jsem opravdu pracoval, abych něco v muzice dokázal, ale teď je toho poslední dobou tolik, že se snažím od té muziky trochu oprostit, utéct a v tom mi pomáhají ty ryby, ke kterým se po letech vracím. Máme chalupu na Vysočině, což není rybníkářská oblast, ale rybník tam je, takže když jsem na chalupě, snažím se tam zajít, jsem domluvenej se starostou.

Chytil jsi už zlatou rybku?
Pokaždé když tam jdu, tak s pocitem, že tam tu zlatou rybku chytnu, ale zatím se mi to nepodařilo. Ale kdybych ji chytil, tak bych z toho byl strašně překvapenej. Jako první bych se jí zeptal, jestli to není nějaká kamufláž, že je zlatá, a pak bych ji pustil. A vůbec bych od ní nic nechtěl, takhle skromnej bych byl.

Máš skoro pětiletého syna Péťu, vedeš i jeho k muzice?
Nějak zásadně ne, mě taky nikdo nevedl. Myslím si, že je třeba tomu nechat volnej průchod. U nás doma muzice neuteče, když si pořád hraju na kytaru nebo vytvářím nějakou muziku na počítači... Takže otázka je, jestli ho to bude inspirovat, nebo naopak bude proti tomu, protože když za mnou přijde a řekne „pojď si hrát“, já mu řeknu, že nemám čas, což se může otočit proti mně. Ale chodí do nějaké školičky, kde hraje na flétnu a mají tam takový sboreček. Snažím se s ním být co nejvíc, protože v prvním manželství jsem si dcery moc neužil, a když vám první tři roky dítěte proklouznou mezi prsty, zjistíte, že mu vlastně vůbec nerozumíte.

A jaký máš se svou osmnáctiletou dcerou Jolanou vztah dnes?
Normálně se vídáme, máme spíš kamarádskej vztah. Když jsem se tenkrát rozváděl, tak jsem ji nechtěl tahat na svoji stranu, nejsem příznivec nějakých soubojů. Něco potřebuje, zavolá, sejdeme se, někam zajdeme a povídáme si o věcech, které jsou pro ni důležité. Teď je na škole, ale je ve věku, kdy to nebere úplně za své, a my se jí snažíme vysvětlit, že to je pro ni důležité. Tenhle pubertální věk je takovej blbej a vím, že se strašně špatně přijímají rady. Ale musím zaťukat, zatím to jde a doufám, že to dopadne dobře. S muzikou teda nemá nic společného, je po mámě, která vystudovala bechyňskou keramičku, takže je zručná jiným způsobem. A jinak ji baví zvířata, chce zůstat u koní a dělá chovatelskou školu v Písku.

A čemu se věnuje tvoje současná žena?
Ona tančí, hraje a zpívá. Je to takovej multiinstrumentalista, takovej mulťák, jak já říkám. Na všechno má školy, všechno umí docela dobře a k tomu všemu dělá choreografii, spíš tedy k černému divadlu. Taky teď hraje v muzikálech, v Jacku Rozparovači, v Ústí měla obnovenou premiéru West Side Story. Pohybujeme se ve stejném oboru, každý nový projekt rodina prožívá, povídáme si o tom, pouštíme si ty věci a to je fajn...

Za pár dní ti bude čtyřicet, máš nějaké narozeninové přání?
Přál jsem si vydat novou desku a jet turné, a to když se mi podaří, tak to bude pro mě největší dárek. A samozřejmě bych si přál, aby mi fanoušci zůstali věrní, tu desku si poslechli a na ten koncert přišli.

(roz, Spy)